3. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

velice mě těší to, co píšeš o vztahu svého pacienta k jeho matce. Své výhody vsak musíš důkladně využít. Nepřítel bude pracovat od jádra směrem ven; postupně ovládne další a další oblasti pacientova chování a každým okamži­kem už může ovlivnit jeho chování k mamince. Ty se tam musíš dostat dříve než On. Buď ve stálém kontaktu s kolegou Chlípounem, který má matku na starosti, a společně v jejich domácnosti vybudujte pevně zakořeněný zvyk vzá­jemného znechucení a každodenního popichování. K tomu se Ti budou hodit tyto metody:

1. Obracej pacientovu pozornost na jeho vnitřní život. On si myslí, že jeho konverze je jeho vnitřní záležitostí, a zabývá se zvláště stavy své mysli - nebo spíše jejich zcenzurovanou verzí. Nedovol mu, aby si všímal ještě něčeho jiného. Veď ho k tomu, aby zanedbával své nejzákladnější povinnosti, a nasměruj ho k povinnostem nejpokročilejším a duchovním. Posiluj v něm tu nejužitečnější lidskou vlastnost: ať cítí odpor k prostým faktům a vyhýbá se jim. Přiveď ho do stavu, kdy dokáže celou hodinu zpytovat své svědomí - a přitom o sobě nezjistí nic z toho, co je jasné každému, kdo s ním kdy žil v jednom domě nebo pracoval ve stejné místnosti.

2. Asi nedokážeš zabránit tomu, aby se modlil za svou matku, ale máme prostředky, jak jeho modlitby zneškodnit. Postarej se o to, aby byly vždy „duchovní“; aby mu záleželo na stavu její duše, ale ne na jejím revmatismu. Přinese to dvě výhody:

Za Prvé: Bude upírat svou pozornost na to, co považuje za její hříchy; a za ně bude považovat (pokud ho správně povedeš) všechno, co mu je nepo­hodlné, nebo co ho zlobí. Tím můžeš jitřit jeho každodenní rány, i když bude na kolenou; není to nic těžkého a užiješ si přitom spoustu zábavy.

Za druhé: Jeho představy o matčině duši budou velmi nepřesné a často chybné; bude se tedy (do jisté míry) modlit za neskutečnou osobu. Tvým úkolem bude co nejvíce odlišit tuto neskutečnou osobu od skutečné matky - té staré paní, která má jazyk jako břitvu. Snaž se, aby se ke své matce při snídani choval tak, jako by se krátce předtím nemodlil za ni, ale za úplně imaginární osobu. Sám jsem míval své pacienty tak v hrsti, že dokázali v je­diném okamžiku přejít od vášnivé modlitby za „duši“ manželky nebo syna k tomu, že skutečnou ženu nebo syna ztloukli nebo urazili bez jediné výčitky svědomí.

3. Když spolu dva lidé žijí dlouhou dobu, často se stává, že určité zabarvení hlasu nebo výraz obličeje jednoho z nich začne toho druhého téměř nesnesitelně dráždit. Na to se zaměř. Ať si Tvůj pacient plně uvědomuje, jak jeho matka zvedá obočí, což mu leze na nervy už od malička, a ať přemýšlí o tom, jak to nenávidí. Ať si myslí, že jeho matka ví, jak ho to zlobí, a že to dělá, jen aby ho zlobila - pokud se ve své práci vyznáš, nenapadne ho, jak je to ne­pravděpodobné. Také ho ovšem nikdy nesmí napadnout, že by jeho vlastní odstíny hlasu nebo pohledy mohly zlobit ji. Bude to snadné; vždyť on sám sebe nevidí ani neslyší.

4. Civilizovaní lidé obvykle dávají najevo své domácí neshody tím, že řeknou věci, které by na papíře vypadaly úplně nevinně (slova urážlivá nejsou), ale zato takovým hlasem nebo v takovou chvíli, že působí skoro jako facka. Máte-li tuto hru udržovat na patřičné výši, Ty a Chlípoun musíte zařídit, aby si ti dva hlupáci vytvořili jakýsi dvojí metr. Ať Tvůj pacient chce, aby všechno, co řekne on sám, brala jeho matka v normálním významu, a zároveň on musí všechno, co matka řekne jemu, posuzovat co nejcitlivěji z hlediska odstínu hlasu, souvislostí a předpokládaného úmyslu. Totéž by mělo platit i o ní. Pak budou oba moci od každé hádky odejít přesvědčeni (nebo aspoň skoro přesvěd­čeni), že jsou zcela bez viny. Však to znáš: „Prostě se jí ptám, kdy bude večeře, a ona na mě hned vyletí.“ Jakmile to v nich zakořeníš, budou v rozkošné situaci: řeknou něco právě proto, aby druhého urazili, a přitom se budou zlobit, že ten druhý se kvůli tomu uráží.

A ještě něco: napiš mi něco o matčině náboženském stavu. Žárlí vůbec na nový faktor v životě svého syna? Zlobí ji, že na to přišel tak pozdě a pro­střednictvím cizích lidí, i když – jak si ona myslí – mu k tomu dala dostatek příležitosti už v dětství? Myslí si, že on s tím „zbytečně moc nadělá“ nebo že k tomu přichází příliš snadno? Vzpomeň si na toho staršího bratra v Ne­přítelově příběhu!

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob