12. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

Zřejmě děláš velké pokroky. Jen se bojím, aby ses nesnažil svého pacienta získat moc rychle - aby se neprobral a neuvědomil si svou skutečnou situaci. My dva, kteří vidíme jeho postavení, jaké skutečně je, totiž nesmíme zapo­menout, jak zcela odlišně by se mělo jevit jemu samotnému. My víme, že jsme změnili směr jeho cesty a ta ho už odvádí z jeho oběžné dráhy kolem Nepřítele; On si ale musí myslet, že všechno, co jeho dráhu změnilo, je triviální a lze to odvolat. Nesmí tušit, že teď sice pomalu, ale přece jen směřuje od Slunce po dráze, která ho dovede do chladu a temnoty nejvzdálenějšího vesmíru.

Proto jsem skoro rád, když slyším, že on stále ještě chodí do kostela a k při­jímání. Vím, že je v tom určité riziko, ale hlavní je, aby si neuvědomil, jak se změnil proti prvním měsícům svého křesťanského života. Pokud si navenek uchová křesťanské zvyky, pořád si ještě bude moci myslet, že sice má několik nových přátel a nové zdroje zábavy, ale že jeho duše je na tom skoro stejně jako před šesti týdny. A dokud si to myslí, my nemusíme zápasit s výslovnou lítostí nad hříchem, který on přesně určil a rozeznal, ale jen s neurčitým, ač nepříjemným pocitem, že to s ním poslední dobou není nijak slavné.

S tímto neurčitým a nepříjemným pocitem zacházej velice opatrně. Pokud příliš zesílí, mohl by ho probudit a všechno pokazit. A naopak: kdybys jej potlačil úplně (což Ti Nepřítel asi nedovolí), přišli bychom o něco, co se nám může velice hodit. Ale pokud dokážeš, aby v něm tento pocit jen živořil a nezměnil se ve skutečnou lítost, bude to v jednom směru neocenitelné: pacient se bude bránit na Nepřítele i jen pomyslet. Jistě, že tomu se lidé vyhýbají skoro pořád, ale mají-li stanout tváří v tvář celému neurčitému mraku viny, které si ani nejsou řádně vědomi, chce se jim do toho ještě mnohem méně. Nenávidí každou představu, která jim připomíná Nepřítele - přesně tak, jako lidé ve finanční tísni nesnesou ani pohled na vkladní knížku. V tomto stavu Tvůj pacient své náboženské povinnosti nebude zanedbávat, ale budou mu stále protivnější. Bude na ně předem myslet tak málo, jak to jen bude přiměřené, a jakmile je odbude, hned na ně zase zapomene. Před několika týdny jsi ho musel při modlitbách pokoušet, aby nedával pozor a myslel na neskutečné věci; ted zjistíš, že Ti otvírá svou náruč dokořán a skoro Tě prosí, abys rozptýlil jeho pozornost a ochromil jeho srdce. On sám si bude přát, aby jeho modlitby nebyly opravdové, protože ničeho se nebude bát tolik, jako skutečného kontaktu s Nepřítelem. Bude toužit po tom, aby spící červy nikdo nerušil.

Až si na tento stav zvykne, postupné Ti odpadne ta obtížná povinnost shánět pro něho zábavu a tím ho pokoušet. Ten nepříjemný pocit a jeho neochota postavit se proti němu ho budou chránit stále účinněji před vším opravdovým štěstím. Zvyk způsobí, že z ješitnosti, vzrušení a uštěpačnosti bude mít stále menší radost a zároveň se bez nich dokáže mnohem méně obejít (protože tak je tomu naštěstí pokaždé, když si člověk na potěšení zvykne). Zjistíš, že jeho bloudící pozornost dokáže přilákat cokoli - nebo i vůbec nic! Už ho nebudeš muset od modliteb, práce nebo spánku odvádět dobrou knihou, kterou má do­opravdy rád; postačí mu k tomu inzeráty ve včerejších novinách. Bude plýtvat časem nejen v rozhovorech s lidmi, které má rád, ale i s těmi, které rád nemá, a o věcech, které ho nudí. Můžeš ho přimět k tomu, aby dlouhé hodiny nedělal vůbec nic. Pobízej ho, aby byl vzhůru dlouho do noci, ale ne při hlučných zábavách; ať tupě hledí na vyhaslý oheň ve studeném pokoji. Zkus zabránit všem zdravým a nesobeckým činnostem, které se nám nehodí, a zároveň mu za ně jako náhradu nedávej nic, takže on jednou řekne stejně jako jeden můj bývalý pacient, když sem dolů přišel: „Teď vidím, že jsem většinou nedělal ani to, co jsem dělat měl, ani to, co mě bavilo.“ Křesťané popisují Nepřítele jako Toho, „bez něhož je Nicota silná“. A Nicota je velice silná: dost silná k tomu, aby připravila člověka o nejlepší léta jeho života, která on nestráví ve sladkých hříších, ale v bezútěšném třepotání své mysli nad věcmi, o kterých neví, proč a nač. Je dost silná k tomu, aby mu ukojila tak nepatrné zájmy, že si jich je vědom jen napůl: bubnování prsty, kopání nohou, pískání melodií, které se mu nelíbí, nebo život v dlouhých a temných bludištích snů, které pro něho sice nemají půvab chtíče ani ctižádosti, ale které ho tak vysílí a omámí, že jakmile ho tam přivedou zatoulané myšlenky, už se z nich nedokáže vy­svobodit.

Asi řekneš, že to jsou velmi lehké hříchy; jistě bys chtěl (jako všichni mladí pokušitelé) hlásit senzační zločiny. Ale nezapomeň, že jen jedno je důležité: jestli oddělíš člověka od Nepřítele. Nezáleží na tom, jak lehké ty hříchy jsou, pokud člověka dokážou vzdálit od Světla směrem k Nicotě. Vražda není o nic lepší než karty, pokud k tomu ty karty stačí. Skutečně nejjistější cesta do Pekla je pozvolná: mírně se svažuje, příjemně se po ní chodí, nejsou na ní náhlé zatáčky, milníky ani ukazatele na rozcestí.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob