PŘEDMLUVA

Rady zkušeného ďábla vyšly poprvé za druhé světové války v dnes již zaniklých novinách The Guardian. Doufám, že jejich zánik ne­urychlily; určitě je však připravily o jednoho čtenáře. Jeden vesnický kněz totiž poslal do redakce dopis, v němž rušil své předplatné s odů­vodněním, že „mnohé rady v těchto dopisech jsou nejen chybné, ale přímo ďábelské“. Ale celkově byly Rady přijaty tak, jak jsem nikdy nedoufal. Recenze byly buď pochvalné, nebo plné toho druhu hněvu, který autorovi říká, že se trefil do černého; prodalo se ob­rovské množství výtisků (alespoň mně to tak připadalo) a zájem neustával.

Počet prodaných výtisků ovšem ještě nemusí znamenat to, co by si autoři přáli. Kdybyste odhadli počet čtenářů bible v Anglii jen podle toho, kolik výtisků se jí prodá, velice byste se mýlili. A podobně je tomu i s Radami zkušeného ďábla, pokud se smí srovnávat velké s malým. I ony patří k tomu druhu knih, které se dávají jako dar kmotřencům a které se předčítají při exerciciích. Dokonce jsem si všiml (a potlačoval přitom úsměv), že i moje kniha směřuje k pokojům pro hosty, aby tam žila ničím nerušena ve společnosti Života včely a podobných knih. A někdy ji lidé ku­pují z důvodů, které člověka mrzí ještě více. Jedna moje známá se dozvěděla, že ta mladá hezká ošetřovatelka, která jí v nemocnici plnila vodu do termoforu, Rady zkušeného ďábla četla. A také se dozvěděla, proč.

„Víte,“ řekla ta dívka, „varovali nás, že když skončí odborná část přijímacích zkoušek, vrchní sestry a lidé se mohou ptát, jaké máme všeobecné zájmy. Na to je nejlepší říct, že rádi čteme. A tak nám dali seznam asi deseti vhodných knih, a z těch jsme si měli přečíst aspoň jednu.“

„A vy jste si vybrala Rady zkušeného ďábla?“

„No jistě; ta knížka byla ze všech nejtenčí.“

Ale i když se to všechno vezme v úvahu, ta kniha má dostatek opravdových čtenářů, takže se vyplatí odpovědět na některé otázky, které je při čtení napadly.

Nejčastější je ta otázka, zda doopravdy „věřím v Ďábla“.

Pokud pod pojmem „Ďábel“ myslíte sílu opačnou, než je Bůh, a přitom (stejně jako Bůh) věčnou a nestvořenou, pak odpověď rozhodně musí znít „Ne“. Jediná nestvořená bytost je Bůh. Žádný opak Boha neexistuje. Žádná bytost nemůže docílit „dokonalé špat­nosti“ a stát se protikladem dokonalé Boží dobroty; vždyť kdyby ta bytost v sobě neměla nic dobrého (inteligenci, vůli, paměť, energii a samotnou existenci), nic by z ní nezůstalo.

Otázka by správně měla znít, zda věřím v ďábly. Ano. Tím chci říci, že věřím v anděly; a také věřím, že někteří z nich, když zneužili své svobodné vůle, se stali nepřáteli Božími a v důsledku toho i ne­přáteli našimi. A ty pak nazýváme ďábly. Svou podstatou se od dobrých andělů neliší, ale jejich povaha je zvrácená. Ďábel je opakem anděla jen do té míry, jako je zlý člověk opakem dobrého člověka. Satan, vůdce nebo diktátor ďáblů, není opakem Boha, ale archan­děla Michaela.

Věřím tomu ne v tom smyslu, že by to bylo součástí mého vyznání víry, ale tak, že je to jedním z mých názorů. Kdybych zjistil, že tento názor je nesprávný, mé náboženství by se kvůli němu nezhrou­tilo. Dokud nezjistím, že je to názor nesprávný (a takové důkazy se těžko získávají), budu se ho držet. Zdá se mi, že vysvětluje velice mnoho skutečností. Shoduje se s duchem Písma svatého, s křesťan­skou tradicí a s přesvědčením většiny lidí v téměř všech dobách. A neodporuje to ničemu, co kdy věda dokázala.

Mělo by být zbytečné dodat (ale není), že věřit v anděly, ať dobré nebo špatné, neznamená věřit v to, co zobrazuje malířství a literatura. Ďáblové se zobrazují s netopýřími křídly a dobří andělé s křídly ptačími – ne snad proto, že by si někdo myslel, že morální úpadek změnil ptačí křídla v netopýří blánu, ale proto, že většina lidí má raději ptáky než netopýry. Křídla se jim přisuzují prostě proto, aby se tak naznačila veliká rychlost duchovní energie, pro kterou nic není překážkou. Lidskou podobu dostávají proto, že známe jen jediné stvoření obdařené rozumem, totiž člověka. Tvory, kteří jsou v přirozeném řádu výše než my (ať jsou nehmotní nebo sídlí v tělech, která nedokážeme vnímat), musíme znázornit sym­bolicky, pokud je máme vůbec nějak zobrazit.

Tyto tvary jsou symbolické a přemýšliví lidé vždycky věděli, že jsou symbolické. Ani Řekové si nemysleli, že by jejich bohové měli ty krásné lidské tvary, které vytvářeli jejich sochaři. V jejich poezii bůh, který se chce „zjevit“ člověku, na sebe dočasně vezme lidskou podobu. Křesťanská teologie téměř vždycky vysvětlovala „zjevení“ anděla stejným způsobem, V 5. století řekl Dionysius, že jen hlupáci si myslí, že duchové jsou doopravdy okřídlení lidé.

Ve výtvarném umění tyto symboly postupně degenerovaly. U Fra Angelica nesou andělé ve tvářích a gestech nebeský mír a autoritu. Později přišli Rafaelovi buclatí naháčci – a nakonec v umění 19. století měkcí, příjemní, štíhlí, dívčí a utěšující andělé s tak žen­skými tvary, že smyslně nepůsobí jen díky tomu, jak neslaně ne­mastně se tváří – jako frigidní huriska ve falešném ráji. Je to zhoubný symbol. V Písmu svatém andělská návštěva vždy vyděsí; musí začít slovy „Nebojte se“. Viktoriánský anděl se tváří, jako by chtěl říci: „Ale, no tak ...“

Ale ještě nebezpečnější jsou literární symboly, protože lidé je často za symbolické nepovažují. Ty nejlepší najdeme u Danta; před jeho anděly klesáme v úžasu. A jeho ďáblové, jak správně řekl Ruskin (1), jsou určitě ve své zuřivosti, zášti a oplzlosti mnohem skutečnější než to, co popsal Milton. Miltonovi ďáblové napáchali mezi lidmi svou majestátností a vznešenou poezií mnoho škody a jeho andělé jsou až příliš poplatní Homérovi a Rafaelovi. Ale snad nejškodlivějším obrazem je Goethův Mefistofeles. Vždyť ne on, ale Faust se ve sku­tečnosti vyznačuje tím neustálým nemilosrdným a vážným soustře­děním na sebe sama – a to je znamení Pekla. Vtipný, zdvořilý, rozumný a přizpůsobivý Mefistofeles pomáhal posilovat tu iluzi, že zlo lidi osvobozuje.

Málo významný člověk se někdy může vyhnout chybě, jíž se už dopustil někdo slavný, a já jsem se rozhodl, že se svým symbolismem alespoň nedopustím stejných chyb jako Goethe. Vždyť smysl pro humor v sobě zahrnuje i smysl pro to, co je správné a nesprávné, a také schopnost vidět sebe očima druhých. A ať už těm bytostem, které zhřešily pýchou, přiřkneme cokoli, humor to být nemůže. Jak řekl Chesterton, Satanův pád způsobila jeho vážnost. Peklo si mu­síme představit jako stát, v němž se každý neustále stará o svou vlastní důstojnost a kariéru, stěžuje si na ostatní a žije smrtelně důležitými vášněmi – závistí, vědomím vlastní nepostradatelnosti a záští k ostatním. Z toho jsem vyšel. Ostatní symboly jsem asi zvolil podle své povahy a podle naší doby.

Netopýry mám raději než byrokraty. Žijeme v období Manažerství, ve světě Úřadů. Největší zlo se teď neodehrává v těch špi­navých „doupatech zločinu“, která tak rád popisoval Dickens. Do­konce ani v koncentračních táborech a v táborech nucených prací; tam vidíme jen konečné výsledky. Zlo plánují, přikazují (předkládají, podporují, schvalují a zaprotokolovávají návrhy) v čistých, vyhřátých a dobře osvětlených místnostech s koberci na podlaze tiší, dobře oblečení a hladce oholení muži s dokonalou manikúrou, kteří nepotřebují zvyšovat hlas. Z toho přirozeně vyplývá, že mým symbolem Pekla je něco jako úřady policejního státu nebo kanceláře skrznaskrz odporného obchodního sdružení.

Milton nám sdělil, že „ďáblové jsou navzájem pevně spojeni svor­ností zatracenců“. Ale jak? Přátelstvím rozhodně ne. Bytost, která dokáže milovat, ještě nemůže být ďáblem. A tady mi můj symbol přišel znova vhod. Umožnil mi zobrazit společnost úředníků, kterou drží pohromadě jedině strach a nenasytnost. Navenek tam obvykle panují uhlazené způsoby. Být hrubý k nadřízeným by se rovnalo sebevraždě; být hrubý k sobě rovným by je mohlo varovat dříve, než dokončíte své úklady proti nim. Vždyť heslem celé organizace je „všichni proti všem“. Každý přeje ostatním jen ostudu, degradaci a zkázu; všichni jsou experty na důvěrná hlášení, předstíraná spo­jenectví a rány dýkou do zad. A to všechno zakrývá tenká skořápka zdvořilosti, výrazů hluboké úcty a uznání neocenitelných zásluh jejich spolupracovníků. Tato skořápka se čas od času prorazí a vřelá láva nenávisti se vylije na povrch.

Tento symbol mi také umožnil zbavit se té absurdní představy, že by snad ďáblové nesobecky usilovali o cosi jménem Zlo (zlo s vel­kým Z). O takové nudné chiméry moji ďáblové vůbec nemají zájem. Zlí andělé jsou (stejně jako zlí lidé) dokonale praktičtí. Mají k tomu dva motivy. Prvním z nich je strach před trestem. Stejně jako v totalitních režimech existují tábory určené k mučení, tak i moje Peklo obsahuje ještě hlubší Pekla: „nápravná zařízení“. – Jejich druhým motivem je jakýsi hlad. Představuji si, že ďáblové dokážou v du­chovním smyslu sežrat sebe navzájem – a nás také. Dokonce i na lidech bývá vidět ta nezřízená touha ovládnout (téměř spolknout) svého bližního – aby se tak celý jeho duchovní a citový život stal jen rozšířením jejich vlastního života; aby svou nenávist, zlobu a egoismus ukájeli i jeho prostřednictvím. Nepatrné zásoby vášní té oběti je ovšem třeba odstranit, aby udělaly místo našim vlastním. A pokud se ta oběť brání, je to od ní velice sobecké.

Na Zemi se tato touha často nazývá „láska“. Představuji si, že v Pekle ji pociťují jako hlad. Ale tam je to hlad mnohem mučivější a lze ho lépe ukojit. Myslím si, že tam silnější duch (asi tam nejsou těla, která by přitom překážela) dokáže skutečně a jednou provždy do sebe vsát toho slabšího – a neustále se živit jeho znásilněnou osobností. Myslím, že právě proto ďáblové touží po lidských duších a po duších ostatních ďáblů. A také proto Satan touží po všech svých vlastních následovnících, po všech synech Evy a po všech nebeských zástupech. Sní o tom, že jednoho dne budou všichni uvnitř něho a že každý, kdo říká „já“, to dokáže říci jen skrze něho. Domnívám se, že jen takto, jako parodii nažraného pavouka, si on dokáže představit tu nezměrnou štědrost, s níž Bůh mění své nástroje ve své služebníky a ty zase ve své syny – aby se s ním nakonec mohli znovu spojit v té dokonalé svobodě lásky přinášené z výšin těch naprostých individualit, k nimž je Bůh vysvobodil.

Ale – stejně jako v té Grimmově pohádce – to se mi jen zdálo; je to všechno jen mýtus a symbol. Právě proto se čtenáři Rad zkušeného ďábla nemusí zabývat otázkou, jaký je můj názor na ďábly – i když je třeba jim odpovědět, pokud se na to zeptají. Pro ty, kdo se na ně dívají stejně jako já, budou moji ďáblové symboly konkrétní skutečnosti; pro ostatní budou ztělesněním abstraktních pojmů a kniha se pro ně stane alegorií. Ale na tom, jak se tato kniha čte, příliš nezáleží; vždyť jejím účelem není spekulovat o životě ďáblů, ale podívat se na lidský život z nového úhlu.

Bylo mi řečeno, že v této oblasti nejsem první a že v 17. století už knihu ďáblových dopisů někdo napsal. Tu knihu jsem nečetl; myslím, že měla hlavně politické zaměření. Ale rád uznávám, že za mnoho vděčím knize Stephena McKenny „spovědi ženy, která všechno myslela jen dobře“. Možná, že ta souvislost není zřejmá, ale i tam se dobro vydává za zlo a naopak. I tam působí legračně řeči někoho, kdo smysl pro legraci vůbec nemá. Myslím, že moje předsta­va duchovního kanibalismu je trochu poplatná těm hrozným scé­nám „pohlcování“ v málo známé Cestě k Arcturu od Davida Lindsaye.

Jména mých ďáblů vyvolala velkou zvědavost a objevilo se mnoho pokusů o vysvětlení – všechny nesprávné. Ve skutečnosti jsem se jen snažil, aby jejich zvuková podoba byla vysoce nepříjemná (i zde jsem možná zavázán Lindsayovi). A jakmile jsem to jméno jednou utvořil, mohu (stejným právem jako každý jiný) jen pře­mýšlet o zvukových asociacích, které vyvolávají ten nepříjemný efekt. Představuji si, že v anglickém jménu mého hrdiny Zmarchroba hrají určitou roli slova lakomec, šroub, mučící nástroj, ta­semnice a byrokracie. Do anglického jména ďábla Mrchodlaka se zase nějak mohl dostat význam slov hulvát, sladké kecy, fušovat a chrchel.

Někteří lidé mi složili nezaslouženou poklonu, když si mysleli, že Rady zkušeného ďábla jsou plodem dlouholetého studia morální a asketické teologie. Nenapadlo je, že existuje ještě jeden stejně spo­lehlivý (i když ne tak úctyhodný) způsob, jak se poučit o pokušení: „Mé srdce“ – žádné jiné nepotřebuji – „mi ukazuje špatnost hříšníků.“

Lidé mě často žádali nebo mi radili, abych k původním Radám napsal pokračování, ale po mnoho let se mi do toho vůbec nechtělo. Přestože se mi nic nepsalo snadněji, nikdy jsem nepsal s menším požitkem. Bezpochyby to šlo tak snadno proto, že ten nápad s ďáb­lovými dopisy (jakmile jsem na něj jednou přišel) se pak sám spon­tánně rozvíjel – stejně jako Swiftovi velcí a malí lidé, lékařská a etická filozofie země Erewhon(2) nebo Ansteyho(3) Garuda Stone. Nechat tomu volný průběh, zaplnilo by to tisíc stránek. Ale i když bylo snadné deformovat svoje myšlení do ďábelského postoje, nebyla to zábava – nebo aspoň ne nadlouho; ta námaha působila jakési duchovní křeče. Když jsem promlouval Zmarchrobovými ústy, mé představy byly plné prachu, hrubého písku, žízně a svědění. Bylo třeba vy­hnout se každému náznaku krásy, svěžesti a geniality. Málem mě to udusilo ještě před koncem. Kdybych psal déle, udusilo by to moje čtenáře.

Navíc jsem byl proti této své knize zaujat i proto, že není taková, jakou by nedokázal napsat žádný člověk. V ideálním případě by Zmarchrobovy rady Tasemníkovi měly vyvážit archandělovy rady strážnému andělovi pacienta. Bez nich je zobrazení lidského života nevyvážené. Ale kdo by je tam dokázal doplnit? Dokonce i kdyby se nějaký člověk (a musel by být mnohem lepší, než jsem já) dokázal povznést do patřičných duchovních výšin, jakého „vhodného stylu“ by mohl použít? Vždyť ten styl by musel být součástí obsahu. Pouhá rada by nestačila; z každé věty by musela vonět Nebesa. A i kdybyste dnes dokázali psát stejnou prózu, jako psal Traherne(4), nesměli byste; vždyť zákon „funkcionalismu“ brání literatuře v polovině jejích funkcí. (Každý ideální styl v podstatě nařizuje nejen to, jak bychom měli věci říkat, ale i to, co smíme říkat.)

Později, když léta ubíhala a vzpomínka na dusivou zkušenost ze psaní Rad vybledla, začaly mě občas napadat některé úvahy, které (jak se mi zdálo) si žádaly zmarchrobovského zpracování. Byl jsem pevně rozhodnut, že žádnou Radu už nikdy nenapíšu. Ale v mysli se mi objevovala nejasná představa jakési „přednášky“ nebo projevu občas jsem na ni zapomínal, pak zase vzpomněl, ale nikdy jsem nic nenapsal. Pak ale přišla nabídka ze Saturday Evening Post – a ta uvedla věci do pohybu(5).

C. S. Lewis

Magdalene College

Cambridge

18. května 1960

 

 

 

Pozn. překl:

1. John Ruskin (1819 - 1900), anglický umělecký kritik.
2. Erewhon - satirický román Samuela Butlera (1835 - 1902). Odehrává se v zemi, kde vládne pokrytectví, kompromisy a morální tupost.
3. Thomas Anstey Guthrie (1856-1934), autor mnoha satirických spisů a dialogů.
4. Thomas Traherne (1636-1674), anglický náboženský básník.
5. Tato poznámka se týká eseje Přípitek zkušeného ďábla (Screwtape Proposes a Toast), v němž se C. S. Lewis zabývá vztahem demokracie a vzdělání.

 

 

 

---

„Pokud ďábel neustoupí před citáty z Písma sv., lze ho nejlépe zahnat výsměchem a pohrdáním, protože on posměch nesnáší.“

Luther

 

 

 

---

ÚVOD

Nebudu čtenářům vysvětlovat, jak jsem získal ty dopisy, které teď mají před sebou.

Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit dvou stejně závaž­ných chyb. První z nich by bylo nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v ně věřit a současně mít o ně přílišný a nezdravý zájem. Ďáblové sami mají z obou těchto chyb stejně velkou radost a vítají mezi sebou stejně nadšeně materialistu i čarodějníka. – Způsob, jakým jsem tuto knihu napsal, dokáže zvládnout každý; stačí si osvojit jeden trik. Ale lidé naklonění ke zlému nebo nadměrně vzru­šiví, kteří by toho mohli zneužít, ať se to ode mne neučí.

Čtenáři by neměli zapomenout, že ďábel je lhář. Neměli by si myslet, že všechno, co Zmarchrob říká, je pravda – dokonce ani z jeho vlastního hlediska. Nepokusil jsem se zjistit totožnost žádné lidské postavy, o které se zde píše, ale je velice nepravděpodobné, že by např. portrét otce Špičáka nebo pacientovy matky byl úplně přesný. Přání je otcem myšlenky na Zemi i v Pekle.

Nakonec dodávám, že jsem se nesnažil odhalit časové pořadí do­pisů. Zdá se, že 17. kapitola byla napsána ještě před zavedením přídělového systému potravin. Jinak asi ďábelská metoda datování nemá žádnou spojitost s pozemským časem a nesnažil jsem se ji reprodukovat. Válka v Evropě zřejmě Zmarchroba zajímala jen do té míry, pokud ovlivňovala stav duše jedné lidské bytosti.

C. S. Lewis

Magdaleně College

Cambridge

5. července 1941

 

 

 

---

„Ďábel ... ten pyšný duch ... nesnese, aby se mu někdo po­smíval."

sv. Thomas More