23. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

Tvůj pacient poznává zásluhou té dívky a její nechutné rodiny stále více křesťanů – a to i velmi inteligentních. Teď se nám určitě nepodaří připravit jeho život o duchovní stránku. Budiž; musíme ji tedy zkazit. Jistě jsi mno­hokrát předváděl na cvičišti proměnu v anděla Světla – teď bys to měl provést tváří v tvář Nepříteli. Se Světem a s Tělem jsme úspěch neměli, ale třetí Moc nám ješté zůstala – a její vítězství je nejnádhernější. Se zkaženým světcem, farizejem, inkvizitorem nebo čarodějem je v Pekle mnohem vetší zábava než s obyčejným tyranem nebo zhýralcem.

Když si tak prohlížím ty nové přátele Tvého pacienta, připadá mi, že nejlepší bude zaútočit na rozhraní teologie a politiky. Někteří jeho noví přátelé zřetelně vidí společenské důsledky svého náboženství. To samo o sobě je špatné, ale my toho zkusíme využít ve svůj prospěch.

Asi už víš, že mnoho křesťanských politických autorů si myslí, že křesťanství se velice brzy odchýlilo od správné cesty a vzdálilo se od učení svého Zakladatele. Této myšlenky využijeme: budeme podporovat koncepci „historického Ježíše“. K ní dospějeme, když budeme odstraňovat pozdější „nánosy a překroucení“ a pak ji postavíme proti celé křesťanské tradici. V minulé generaci jsme pro­pagovali interpretaci takového „historického Ježíše“ na základě liberalismu a humanity a teď Ho zase objevujeme na základě marxismu, katastrofismu a revolucí. Takové interpretace, které chceme měnit zhruba každých třicet let, mají mnoho výhod:

Za prvé: každá taková interpretace obrací zbožnost lidí k něčemu, co neexistovalo; vždyť žádný „historický Ježíš“ není historický. Dokumenty říkají to, co je v nich obsaženo, a nic se k nim nedá přidat; každého „histo­rického Ježíše“ tedy vytvoříme pouze tím, že něco potlačíme a něco přeženeme. A takové teorie (lidi učíme označovat je slovem brilantní), na které by nikdo v normálním živote nevsadil ani korunu, pak dají každý rok vzniknout celé řade knih, jejichž autoři se povazují za nové Napoleony, Shakespeary nebo Swifty.

Za druhé: všechny interpretace tohoto druhu hledají význam svého „histo­rického Ježíše“ v nejaké podivné teorii, kterou On prý šířil. Má to podle nich být „velký člověk“ v moderním smyslu slova – člověk, který stojí v koncovém bodě nejaké odstředivé a nevyvážené myšlenkové linie; cvok, který prodává univerzální medicínu. Tak odvádíme mysli lidí od Toho, kým On je a co činil. Nejprve z Něho uděláme pouhého učitele, a pak lidem zatajíme ten veledůležitý soulad mezi Jeho učením a mezi učeními všech ostatních velkých učitelů morálky. Lidé si nesmí všimnout, že Nepřítel neposílá všechny velké moralisty proto, aby lidi poučovali, ale aby jim připomínali a obnovovali ty prastaré otřepané morální pravdy – navzdory tomu, že my jim je stále zata­jujeme. My vychováváme sofisty; On posílá Sokrata, aby jim odpověděl.

Naším třetím cílem je zahubit takovými interpretacemi zbožnost; vždyť místo skutečné přítomnosti Nepřítele, kterou by lidé prožívali při modlitbě a v Eucharistii, jim dáváme jen jakousi vzdálenou, neurčitou a záhadnou postavu někoho, kdo mluvil nesrozumitelným jazykem a zemřel strašně dávno. Někoho takového přece není možné uctívat! Od Stvořitele, kterému se klaní jeho tvor, takhle brzy dospěješ k pouhému vůdci, kterého zdraví jeho přívrženec, a nakonec jen k význačné postavě, kterou uznává kritický historik.

A za čtvrté: náboženství tohoto druhu je nehistorické nejen tím, že Ježíše takto zobrazuje, ale ještě z jiného důvodu. Pouhá historická studie Ježíšova životopisu nemůže přivést do Nepřítelova tábora žádný národ, ale jen pár jednotlivců; vždyť přece k Jeho úplnému životopisu lidé nemají podklady! První konvertité přijali víru na základe jediné historické události (Vzkříšení) a jediného teologického učení (Vykoupení); to obojí působilo na vědomí hříchu, které měli lidé už předtím. A ten hřích nebyl spáchán proti nějakému nesmysl­nému zákonu, který by ten „velký člověk“ nově vytvořil, ale proti starému, samozřejmému a všeobecnému mravnímu zákonu, kterému je naučily jejich vlastní matky a chůvy. „Evangelia“ vznikla až později; nebyla napsána proto, aby lidi přiváděla ke křesťanství, ale aby poučovala ty, kdo se už křes­ťany stali.

„Historického Ježíše“ tedy musíme stále propagovat, i když se nám v ně­kterém bodě může zdát nebezpečný. Náš postoj k obecnému vztahu mezi křes­ťanstvím a politikou už ale tak jednoznačný nebude. Jistěže nechceme, aby křesťanství vedlo lidi i v politickém životě; vždyť vznik nejaké skutečně spra­vedlivé společnosti by pro nás znamenal katastrofu. Ale na druhé straně chceme, a to velice silně, aby křesťanství bylo pro lidi pouhým prostředkem – pokud nožno k jejich vlastnímu pokroku, ale třeba i k něčemu jinému; například k sociální spravedlnosti. Měl bys člověka přivést nejprve k tomu, aby na sociální pravedlnost hleděl jako na neco, co Nepřítel vyžaduje, a potom by si měl začít vážit křesťanství proto, že může vést k sociální spravedlnosti. Nepřítel se přece nenechá zneužívat! Ti lidé nebo národy, kteří si myslí, že oživí Víru jen proto, aby vytvořili dobré společenské zřízení, by si právě tak mohli myslet, že si po schodech do Nebe zkrátí cestu do nejbližší lékárny. Ale v tom se lidé naštestí dají snadno oklamat. Vždyť zrovna dnes jsem v knize jednoho křesťanského autora našel pasáž, kde doporučuje svou vlastní verzi křesťanství proto, že „jedině taková víra přečká smrt starých kultur a zrození nových civilizací“. Vidíš ten rozpor? „Věřte tomu ne proto, že je to pravda, ale kvůli něčemu jinému.“ Tak je to správné!

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob