4. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

podle Tvých naivních nápadů, kterés mi napsal ve svém posledním dopise, vidím, že je nejvyšší čas, abych Tě důkladně poučil o tom bolestném námětu - modlitbě. A tu svou poznámku, že má rada, která se týkala jeho modliteb za matku, „byla velice nešťastná“ - tu sis mohl odpustit. Néco takového by nemel psát synovec svému strýci, ani mladý pokušitel prvnímu náměstkovi od­boru. Také to prozradilo, že se snažíš zbavit odpovědnosti; musíš se naučit za své chyby platit sám.

Úplné nejlepší by bylo, kdyby se pacient vůbec modlit nechtěl. Pokud to je dospelý člověk, který stejně jako Tvůj pacient přešel do tábora Nepřítele teprve nedávno, nejlépe toho dosáhneš, když mu připomeneš (nebo způsobíš, aby si myslel, že si pamatuje), jak své modlitby v dětství jen bezmyšlenkovitě odří­kával. Pak se snaž ho přesvědčit, aby se zaměřil na něco úplně živelného, niterného, neformálního a bez pravidel. Pro začátečníka to bude znamenat, že se bude snažit v sobě dosáhnout jakési zbožné nálady, se kterou nemá skutečné soustředění vůle a rozum nic společného. Jeden z jejich básníků (Co­leridge) napsal, že se nemodlil „pohybem rtů a ohnutými koleny“, ale že pouze „připravil svého ducha k lásce“ a oddal se „pocitu prosebné modlitby“. To je přesně ten druh modlitby, který se nám hodí - navenek totiž vypadá podobně jako vnitřní modlitba, jak ji praktikují ti, kdo ve službách Nepřítele značné pokročili, a chytré a líné pacienty tak lze dost dlouho klamat. Přinej­menším je můžeš přesvědčit, že poloha jejich těla nemá na modlitbu vliv. Stále totiž zapomínají, že jsou zvířata a že všechno, co dělají jejich těla, ovlivňuje jejich duše. Je legrační, že smrtelníci si nás vždycky představují, jako bychom jim do hlav něco vkládali, ale my naopak dokážeme nejvíce, když tam něco nevpustíme.

Pokud tato metoda selže, zkus ho zmást alespoň takto: Kdykoli se lidé obracejí k samotnému Nepříteli, jsme poraženi - ale v tom se jim dá zabránit. Nejjednodušší je obrátit jejich zrak od Něho k nim samotným. Ať sledují svou mysl a ať se v ní snaží vyvolat silou své vůle nějaké pocity. Pokud Ho chtěli prosit o lásku k bližním, ať se místo toho snaží vytvářet lidumilné pocity sami k sobě, a ať si to neuvědomí. Pokud chtěli prosit o statečnost, ať se ve skutečnosti snaží mít pocit, že jsou stateční. Když říkají, že se chtějí modlit za odpuštění, ať se snaží mít pocit, že jim je odpuštěno. Nauč je posuzovat hodnotu každé modlitby podle toho, jak úspešně v nich vyvolá žádaný pocit; nesmí je napadnout, jak často závisí úspěch nebo neúspěch na tom, zda se v tu chvíli cítí dobře nebo špatně, jsou-li odpočatí nebo unavení.

Ale Nepřítel přitom nebude zahálet. Kdykoli se někdo modlí, hrozí nebezpečí Jeho okamžité reakce. On cynicky ignoruje důstojnost svého vysokého úřadu (a důstojnost nás, čistokrevných duchů), a ty lidské živočichy, kteří jsou na kolenou, zcela bezostyšně zahrnuje poznáním Sebe samého. Ale pokud On zmaří Tvůj první pokus o jejich zmatení, máme i rafinovanější zbraň. Lidé Ho od počátku nevnímají přímo (na rozdíl od nás, kteří se tomu naneštěstí nemůžeme vyhnout). Nikdy nepoznali ten strašný jas, tu bodavou a palčivou záři, která je základem trvalé bolesti v našem životě. Podíváš-li se do pacientovy mysli během modlitby, nic takového tam nenajdeš. Pokud prozkoumáš ten předmět, kterému on věnuje pozornost, zjistíš, že je to směsice mnoha různých směšných prvků. Budou tam představy odvozené z obrazů Nepřítele z doby té nedůstojné epizody známé pod jménem Vtělení; uvidíš tam ještě neurčitější (asi dost primitivní a dětské) představy spojené s druhými dvěma Osobami. Dokonce i část jeho vlastní úcty (a průvodních tělesných pocitů) bude zhmotněna a připsána uctívanému předmětu. Znal jsem případy, že to, co pacient nazýval svým „Bohem“, bylo skutečně někde umístěno: v koutě ložnice (nahoře u stropu a trochu doleva), v jeho vlastní hlavě nebo v kříži visícím na zdi. Ale ať je podstata tohoto vytvořeného předmětu jakákoli, on se vždycky musí modlit k němu - k tomu předmětu, který si utvořil on sám; ne k Osobě, která stvořila jeho. Dokonce ho můžeš pobízet, aby tento svůj výtvor opravoval a vylepšoval a aby na něj při modlitbě stále myslel. Pokud to někdy dokáže rozlišit a při modlitbě se vědomě obrátí „ne k Tobě, jak si Tě představuji já, ale k Tobě, jak Ty znáš sám Sebe“, dostaneme se do zoufalé situace. Jestliže on zavrhne všechny své myšlenky a obrazy, nebo alespoň plně uzná jejich subjektivní pod­statu a spolehne se na zcela skutečnou, mimozemskou a neviditelnou Přítomnost, která je s ním v tom pokoji a kterou on sám nikdy nemůže poznat tak, jak Ona zná jeho - pak právě tehdy může dojít k něčemu nepředstavitelnému. Ale takovému naprostému obnažení lidské duše v modlitbě asi dokážeš zabránit - také proto, že ani lidé po něm netouží tolik, jak si myslí. Vždyť oni vědí, Že by mohli „dostat více, než si přáli"!

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob