Předmluva

1. kapitola
2. kapitola
3. kapitola
4. kapitola
5. kapitola
6. kapitola
7. kapitola
8. kapitola
9. kapitola
10. kapitola
11. kapitola
12. kapitola
13. kapitola
14. kapitola
15. kapitola
16. kapitola
17. kapitola
18. kapitola
19. kapitola
20. kapitola
21. kapitola
22. kapitola
23. kapitola
24. kapitola
25. kapitola
26. kapitola
27. kapitola
28. kapitola
29. kapitola
30. kapitola
31. kapitola

21. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

máš pravdu. V období sexuálního pokoušení můžeš skvěle zaútočit i na pacientovu podrážděnost. Dokonce to může být i hlavní útok, pokud on ho bude považovat za vedlejší. Ale i zde (jako ostatně vždycky) se připrav k útoku na jeho morálku tím, že mu zatemníš rozum.

Človeka nerozzlobí pouhé neštěstí; rozzlobí ho to neštěstí, které on považuje za křivdu. A křivdu cítí, když má pocit, že přichází o něco, nač má zákonný nárok. Z toho plyne, že čím více bude Tvůj pacient od života požadovat, tím častěji bude cítit křivdu a tedy i podráždění. Jistě sis už všiml, že nic ho tak snadno nerozzlobí, jako když ho někdo nečekaně připraví o tu chvíli, o které si myslel, že ji má jen pro sebe. Rozhněvá ho třeba nečekaný návštěvník (když se těšil na klidný večer) nebo hovorná žena jeho přítele (která se objeví, když se těšil na rozhovor s ním samotným). On teď ještě není tolik nelaskavý nebo líný a takové drobnosti samy o sobě jeho společenské chování příliš nezatěžují. Hněvá se, protože si myslí, že jeho čas patří jen jemu, a cítí, že ho o něj někdo okrádá. Musíš v něm tedy pečlivě pěstovat ten podivný před­poklad, že „Můj čas patří mně“. Ať má pocit, že každý den zahajuje jako zákonný majitel čtyřiadvaceti hodin. Ať pociťuje jako bolestnou daň tu jejich část, kterou musí dávat svému zaměstnavateli, a ať za štědrý dar považuje tu další část, kterou vyměřuje na své náboženské povinnosti. Ale nikdy nesmí pochybovat o tom, že ten celek, z něhož se to odečítá, on jakýmsi tajemným způsobem získal už při narození.

Je to delikátní úkol. Pacient by měl předpokládat něco tak absurdního, že ani my bychom to nedokázali sebeméně obhájit, kdyby o tom začal pochybovat. Vždyí on nedokáže vytvořit ani zachovat ani jediný okamžik; všechno dostává jako dar. To už by si také mohl myslet, že mu patří Slunce a Měsíc. Mimoto by teoreticky měl zcela sloužit Nepříteli, a kdyby se před ním Nepřítel objevil v tělesné podobě a požádal ho, aby Mu cele sloužil jen jediný den, neodmítl by to. Velice by se mu ulevilo, kdyby ten den nemusel dělat nic těžšího, než poslouchat řeči jedné hloupé ženské, a byl by skoro až zklamán, kdyby mu Nepřítel řekl: „Ted můžeš jít a půl hodiny se bavit.“ A pokud se nad tímto svým předpokladem zamyslí, dokonce i on si musí uvědomit, že v takové situaci je doopravdy každý den. Když Ti tedy radím, abys ten předpoklad v jeho mysli chránil, rozhodně tím nemyslím, abys mu dodával argumenty v jeho prospěch. Žádné nejsou. Máš čistě negativní úkol: ať se nad tím nikdy ne­zamyslí. Zatemni mu rozum a uprostřed té temnoty by měl nikým nezkoumán ležet ten tichý a účinný pocit, že jeho Čas patří pouze jemu.

Stále ho podporuj v tom pocitu, že mu něco patří. Lidé si dělají nároky na něco, co zní stejně směšně v Nebi i v Pekle; k tomu je musíme neustále pobízet. Velká část moderního odporu k cudnosti pochází z toho, že lidé věří, že jim jejich těla patří – ony rozsáhlé a nebezpečné statky pulzující tou energií, která stvořila Vesmír; těla, v nichž se octli, aniž se jich někdo ptal, a z nichž jsou vyhnáni, když se to Jinému zlíbí! Je to asi tak, jako by nějakému princátku dal jeho otec z lásky titul vládce nad nějakou velkou provincií, kterou ve skutečnosti spravují moudří rádcové, a to dítě by si začalo myslet, že mu města, lesy a pole skutečně patří úplně stejně jako kostky na podlaze jeho dětského pokoje.

Tento pocit vlastnictví v nich vytváříme nejen pýchou, ale i tím, že je mateme. Učíme je nerozlišovat mezi různými významy přivlastňovacího zá­jmena – mezi těmi jemné odstupňovanými rozdíly, které sméřují od „mých bot“ přes „mého psa“, „mého sluhu“, „mou ženu“, „mého otce“, „mého učitele“ a „mou vlast“ až k „mému Bohu“. Dokážeme je naučit, aby všechny tyto významy redukovali na jediný – stejný, jaký je u „mých bot“; „můj“ který znamená vlastnictví. Dokonce i v jeslích dokážeme dítě naučit, aby „můj medvídek“ neznamenal toho starého adresáta citu, ke kterému cítí dítě Zvláštní vztah (protože právě to je naučí Nepřítel, pokud si nedáme pozor), ale „ten medvěd, kterého můžu roztrhat na kousky, když budu chtít“. A na opačném konci stupnice jsme lidi naučili říkat „můj Bůh“ ve smyslu, který se skoro neliší od „mých bot“ a znamená „Bůh, který mi něco dluží za mé vzorné služby a kterého ve svých řečech využívám – Bůh, u kterého jsem si pojistil teplé místečko.“

A přitom je legrační, že žádný člověk nemůže o ničem říci „moje“ v plně majetnickém smyslu. Na konci všeho buď Náš Otec nebo Nepřítel řekne „můj“ o každé věci, která existuje, a obzvlášť o každém člověku. Však lidé nakonec zjistí, komu doopravdy patří jejich čas, jejich duše a jejich těla – rozhodně ale ne jim samotným, ať se stane cokoli! V současnosti Nepřítel všechno označuje slovem „moje“ z toho pedantského a právněformalistického důvodu, že On to stvořil; naproti tomu Náš Otec doufá, že nakonec on sám řekne „moje“ o všech věcech z mnohem realističtějšího a dynamičtějšího důvodu – pro­to, že si je vybojuje.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob