20. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

s velkou nelibostí zjišťuji, že Nepřítel prozatím násilím ukončil Tvé přímé útoky na pacientovu cudnost. Měls vědět, ze On to tak nakonec udělá pokaždé, a měls včas skončit. Vždyť takhle Tvůj člověk objevil nebezpečnou pravdu – že tyto útoky netrvají věčně. Teď už nemůžeš užívat naší nejlepší zbraně, totiž toho, čemu věří hloupí lidé: že se nás nezbaví jinak než tím, že se nám poddají. Už ses asi snažil ho přesvědčit, že cudnost je nezdravá, že?

Ještě jsem od Tebe nedostal zprávu o mladých ženách z jeho okolí. Pošli mi ji co nejdříve; pokud ho nedokážeme svést sexualitou k necudnosti, alespoň se pokusíme zatáhnout ho do vhodného manželství. Prozatím bych Ti dal několik rad, do jakého typu ženy by se měl zamilovat – mám na mysli fyzický typ –, pokud se už nezmůžeme na nic lepšího.

Tuto otázku za nás ovšem zhruba rozhodli ti duchové, kteří v naší hierarchii zastávají mnohem hlubší místo než my dva. Tito velmistři vypracovávají všeobecné pokyny k tomu, aby v každé době směřoval sexuální „vkus“ lidí ne­správným směrem. K tomu využívají úzkého okruhu populárních umělců, mód­ních návrhářů, hereček a reklamních agentů, kteří určují, jaký typ je právě v módě. Snaží se každého odvést od těch příslušníků opačného pohlaví, se kterými by nejspíše mohl uzavřít duchovně prospěšné, šťastné a plodné man­želství. Tak už po dlouhá staletí vítězíme nad přírodou v tom, že některé druhotné mužské rysy (jako třeba vousy) jsou téměř všem ženám nepříjemné – a to je důležitější, než si asi myslíš. A mužské chutě měníme často. Kdysi jsme je vedli k obdivu sošného a aristokratického typu krásy; tím jsme spojili mužskou domýšlivost s jejich sexuálními touhami a ponoukali je k tomu, aby se lidská rasa rodila hlavně z arogantních a hýřivých žen. Jindy jsme zase zvolili přehnaně ženský, malátný a melancholický typ, aby bylo vždy dost ženských vrtochů, zbabělosti, falše a malosti, které k němu patří. Teď míříme zase jiným směrem. Dobu valčíků vystřídalo období jazzu a my vedeme muže k obdivu těch žen, jejichž těla jde jen těžko rozlišit od chlapeckých. Protože tento druh krásy pomíjí ještě rychleji než většina ostatních, jitříme tak trvalý ženský strach ze stárnutí (s mnoha skvělými výsledky) a působíme, že pak méně chtějí a méně dokážou rodit děti. Ale tím jsme ještě neskončili. Dosáhli jsme toho, že společnost podstatně více dovoluje zpodobovat zdánlivou (ne skutečnou) nahotu v umění a vystavovat ji na jevišti nebo na pláži. Samozřejmě to je všechno falešné: postavy na obrazech jsou nakresleny nepravdivě; těla skutečných žen v plavkách nebo přiléhavých kalhotách jsou ve skutečnosti stažena a zpevněna, aby vypadala pevnejší a útlejší, než to příroda zralým ženám dovoluje. Ale zároveň učíme moderní svet věřit, že je to „otevřené“ a „zdravé“ a že se vrací zpět k přírodě. Mužské touhy tím vedeme stále více k něčemu, co neexistuje; úloha zraku v sexualitě je stále důležitější a jeho požadavky jsou stále troufalejší. Jistě si snadno představíš, k čemu to povede!

Taková je tedy naše obecná strategie. Ale uvnitř tohoto rámce můžeš pa­cientovy touhy podporovat ještě v jednom ze dvou směrů. Když pozorně pohlédneš do srdce kteréhokoli muže, zjistíš, že se mu v myšlenkách zjevují alespoň dvě imaginární ženy – pozemská a pekelná Venuše, a že jeho touha závisí na tom, ke které z nich se upíná. Jeho touha po prvním typu je přirozeně přístupná Nepříteli – snadno se spojí s láskou k bližnímu, ochotně se podřídí manželství a je skrznaskrz zabarvena tím zlatavým světlem úcty a přirozenosti, které tak nenávidíme. Po tom druhém typu ženy touží brutálně a chce po ní toužit brutálně; nejvhodnější je k tomu, aby ho od manželství odvedla úplně, ale muž by se k ní i v manželství choval jako k otrokovi, ke svému idolu nebo ke spolupachateli. Jeho láska k prvnímu typu ženy by mohla přinést to, co Nepřítel nazývá zlem, ale jen náhodou; muž by si přál, aby ještě nebyla vdaná za někoho jiného, a litoval by, že ji nemůže milovat otevřeně. Ale u druhého typu žen touží práve po tom zlu, které cítí; jde mu práve o tu „příchuť“ v její chuti. Přitahuje ho zjevná živočišnost, náladovost, lstivost nebo krutost, kterou vidí v jejím obličeji; na jejím těle vidí něco zcela jiného než to, čemu obvykle říká „Krása“ – něco, co ve své rozumné chvilce může dokonce popsat jako ošklivost, ale čím my dokážeme podráždit obnažený nerv jeho tajné posedlosti.

Pekelná Venuše je bezpochyby nejvhodnější jako prostitutka nebo milenka. Ale pokud Tvůj člověk je křesťan a zná dobře všechny ty nesmysly o neodolatelné a všeomlouvající „lásce“, často ho lze přivést k tomu, aby si ji vzal. A to se velice vyplatí. „Volná láska“ a masturbace sice možná selhaly, ale existují i jiné, nepřímé metody, jak člověka zahubit pomocí sexu. Mimochodem: tyto metody jsou nejen účinné, ale i rozkošné; dokážou člověka učinit nešťastným dokonale a nadobro.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob