26. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

máš pravdu; v této fázi jejich známosti můžeš zasít semena, z nichž po deseti letech manželství vyroste nenávist. Kouzlo nenaplněné touhy přináší takové ovoce, které mohou lidé naší zásluhou mylně považovat za plody lásky k bližnímu. Využij dvojznačnosti slova „láska“; ať si lidé myslí, ze láskou vyřešili ty problémy, jejichž řešení se teď, pod vlivem okouzlení, vzdali nebo je jen odložili. Dokud to okouzlení trvá, máš příležitost tyto problémy potají živit a změnit je v chronické.

Důležitý je problém „Nesobeckosti“. Opět si všimni, jak skvělou práci odvedl náš Filologický odbor, když Nepřítelovu pozitivní Lásku k bližnímu nahradil negativní nesobeckostí. Jeho zásluhou můžeš člověka odpočátku vést k tomu, aby se něčeho užitečného vzdal ne proto, aby z toho měli radost jeho bližní, ale aby dal najevo svou nesobeckost. Tak dosáhneme velkého úspěchu. Velmi nám pomůže i to, jak rozdílný pohled na nesobeckost mají naší zásluhou muži a ženy. Pod nesobeckostí si žena představuje hlavně to, že se stará o druhé; muž zase to, že druhým lidem nepřidělává starosti. Z toho plyne, že žena, která dostatečně pokročila v Nepřítelových službách, dokáže své okolí otrávit více než kterýkoli muž (kromě těch, které zcela ovládl Náš Otec), a naopak: muž musí žít v Nepřítelově táboře hodně dlouho, než pro své bližní vykoná tolik spontánní práce jako obyčejná žena za jediný den. A tak žena přemýšlí, jak druhým posloužit, a muž zase respektuje práva druhých, ale oba si zdánlivě logicky mohou myslet, a také si myslí, že ten druhý je v zásadě sobec.

K těmto nedorozuměním můžeš přidat ještě několik dalších. Erotické okou­zlení působí, že se oba skutečně ochotně podřizují přáním toho druhého. Oba také vědí, že Nepřítel od nich vyžaduje i lásku k bližnímu, která by měla vést k podobným výsledkům. Musíš v nich zakotvit tu zásadu, že oba mají po celou dobu manželství projevovat stejně mnoho nesobeckosti a vzájemného se­beobětování, jako se jim teď, pod vlivem erotického okouzlení, zdá samozřejmé – ale až okouzlení pomine, na tu nesobeckost už v sobě nenajdou dostatek lásky k bližnímu! Určitě se Ti to podaří, protože oni se teď mýlí dvojnásobně: nejen že si pletou sexuální vzrušení s láskou k bližnímu, ale také si myslí, že to vzrušení bude trvat věčně.

Jakmile se taková oficiální a nominální Nesobeckost stane pravidlem – pra­vidlem, které nebudou moci dodržovat, protože potřebné zdroje citů už vyčerpají a duchovní bohatství ještě mít nebudou – přinese to skvělé výsledky. Když budou něco společně plánovat, každý z nich bude muset na úkor svých vlastních přání prosazovat něco, o čem si myslí, že si to přeje ten druhý. Často vůbec nepůjde zjistit, co si vlastně kdo přeje; při troše štěstí nakonec udělají to, co si nikdo nepřál. Přitom budou v sobe oba cítit žár pokrytectví a potají se obírat tím, že si zaslouží zvláštní výhody za svou nesobeckost, a tomu druhému budou v duchu zazlívat, že jejich oběť přijal tak snadno.

Později se budeš moci pustit do něčeho, co se dá nazvat Iluze ušlechtilého sporu. Tuto hru by měli hrát alespoň tři lidé – například rodina s dospelými dětmi. Někdo navrhne něco zcela prostého, třeba dát si čaj na zahradě. Jeden ze členů rodiny dá ostatním zřetelně najevo, i když to nevyjádří slovy, že na čaj sice moc chuti nemá, ale že si ho samozřejmě „nesobecky“ vezme. Ostatní hned svůj návrh stáhnou; navenek pro svou vlastní „Nesobeckost“, ale ve skutečnosti proto, že nechtějí být loutkami, na nichž si někdo druhý zkouší svůj zbytečný altruismus. Ale ani on si nenechá kazit orgie své Nesobeckosti. Rozhodně chce udělat to, „co chtějí ostatní“. Ostatní trvají na tom, že se udělá to, co chce on. Vášně začnou vřít. Brzy někdo řekne: „Tak dobře, já tedy žádný čaj nechci!“, a následuje skutečná hádka a hořká zášť na obou stranách. Chápeš, jak se to dělá? Kdyby se každá strana poctivě zasadila za to, co si sama skutečně přeje, všichni by se drželi v mezích daných rozumem a slušností – ale protože je spor převrácen a každý bojuje za to, co si přejí druzí, ta údajná nebo oficiální „Nesobeckost“ před nimi zakrývá – (nebo domněle omlouvá) všechnu zlobu, která vzniká ze zmařeného pokrytectví, zatvrzelosti a zášti nahromaděné za posledních deset let. Každý dobře ví, jak to s Neso­beckosti jeho protivníků doopravdy je a do jaké falešné pozice se ho snaží ostatní zahnat, ale sebe považuje za bezúhonnou oběť. A přitom se necítí o nic nepoctivěji, než je pro lidi běžné.

Jeden rozumný člověk kdysi řekl: „Kdyby lidé věděli, kolik zlé krve Ne­sobeckost vyvolává, nedoporučovali by ji tak často z kazatelny“, a také: „Je to ten druh ženy, která žije jen pro druhé – a ty 'druhé' snadno poznáte podle utrápeného výrazu v obličeji.“ A tohle všechno může začít dokonce i v první fázi jejich známosti. Z dlouhodobého hlediska má často pro získání duše Tvého pacienta troška skutečného sobectví menší význam než první za­čátky té promyšlené a uvědomělé nesobeckosti, z níž může jednoho dne vy­kvést něco takového, co jsem ted popsal. Už ted můžeš mezi ně propašovat trochu vzájemné neupřímnosti – třeba mírné překvapení, že si dívka ne­všimla, jak on je Nesobecký. Na takových věcech si dej zvlášť záležet – a hlavně dej pozor, ať je nezpozorují ti mladí pošetilci. Pokud si jich všimnou, asi přijdou i na to, že samotná „láska“ nestačí; že potřebují pravou lásku k bližnímu, ale ještě ji nedosáhli – a přitom ji žádný vnější zákon nenahradí. Kéž by Vřeštihnát dokázal svou pacientku nějak připravit o ten smysl pro humor!

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob