6. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

mám radost, že Tvůj pacient je tak mladý a má takové Zaměstnání, že na vojnu může být odveden, ale také nemusí. Pro nás je důležité, aby stále žil ve veliké nejistotě - aby měl hlavu plnou vzájemně se vylučujících představ o budoucnosti a každá z nich v něm probouzela naději nebo strach. Napětí a úzkost jsou nepřekonatelné v tom, jak dovedou zabarikádovat lidský rozum před Nepřítelem. Nepřítel chce, aby lidem záleželo na tom, co dělají; my je musíme přimět k úvahám o tom, co se s nimi stane.

Tvůj pacient už jistě pochytil to, že se má trpělivě podrobit vůli Nepřítele. Nepřítel tím myslí především to, že on má trpělivě přijmout to trápení, které ho už skutečné potkalo - to nynější napětí a strach. Právě na ně má říci: „Bud vůle Tvá“, a svůj vezdejší chléb dostane pro svůj každodenní úkol, aby právě toto snášel. Ty se postarej o to, aby pacient za svůj kříž nepovažoval svůj nynější strach, ale právě ty věci, kterých se bojí. Na ně ať se dívá jako na svůj kříž a ať si neuvedomí, že všechny se mu přihodit nemohou, už jenom proto, že se vzájemně vylučují. Ať se předem snaží být silný a trpělivý vůči všem těmto věcem. Doopravdy se poddat dvanácti různým a vymyšleným osudům je totiž téměř nemožné a Nepřítel nijak zvlášť nepomáhá těm, kdo se o to snaží. Podstatně jednodušší je poddat se tomu skutečnému a právě probíhajícímu utrpení, a to dokonce i tehdy, je-li tímto utrpením strach; pak Nepřítel obvykle pomáhá.

Zde se projevuje důležitý duchovní zákon. Už jsem Ti vysvětlil, že pa­cientovy modlitby oslabíš, když jeho pozornost odvrátíš od Nepřítele k jeho vlastním pocitům týkajícím se Nepřítele. A naopak: pacient snáze přemůže svůj strach, odvrátí-li svou mysl od toho, čeho se obává, ke strachu samotnému, který pociťuje jako přítomný a nežádoucí stav své mysli. Pokud považuje strach za svůj kříž, nevyhnutelně ho bude považovat za stav duše. Dá se tedy vyslovit toto obecné pravidlo: Při každé duševní činnosti, která prospívá nám, pobízej pacienta, aby nemyslel na sebe a soustředil se na předmét svého myšlení; při duševních činnostech, které nahrávají Nepříteli, by se měl soustředit sám na sebe. Ať urážka nebo ženské tělo tak upoutá jeho pozornost, že si neuvědomí: „Pravé začínám pociťovat Hněv (nebo Žádostivost)“. A naopak: ať se tolik věnuje úvahám typu „Cítím, že jsem stále zbožnější (nebo laskavější)“, že mu přestane záležet na našem Nepříteli i na bližních.

Co se týká pacientova obecnějšího vztahu k válce, raději se příliš nespoléhej na ty pocity nenávisti, o nichž lidé tak rádi diskutují v křesťanských nebo protikřesťanských časopisech. Když Tvůj človek trpí, můžeš ho pobídnout, aby se odreagoval pomstychtivostí k německým vůdcům. To je v pořádku. Ale to bývá jen jakási divadelní nebo mýtická nenávist namířená proti vymyšleným cílům. On se s nimi ve skutečnosti nikdy nesetkal; jsou to jen figuríny, které si v mysli vytvořil podle toho, co četl v novinách. Taková abstraktní nenávist nás často velice zklame - a právě Angličané jsou v tomto směru snad největší zbabělci na světě. Jsou to žabaři, kteří hulákají, že pro jejich nepřátele není žádné mučení dost strašné, a pak dají čaj a cigarety prvnímu raněnému německému pilotovi, kterého najdou u svého zadního vchodu.

Ať budeš dělat cokoli, v duši Tvého pacienta bude vždycky trocha zloby i trocha dobroty. Tu zlobu musíš zaměřit na jeho nejbližší bližní, které potkává každý den, a dobrotu zase do nejvzdálenéjšího okolí, na ty lidi, které nezná. Pak bude zloba zcela skutečná a dobrota téméř neskutečná. Vůbec nemá cenu v něm rozdmýchávat nenávist k Němcům, roste-li v něm zhoubný zvyk milovat svou matku, zaměstnavatele nebo človeka, kterého potká ve vlaku. Představ si svého človeka jako řadu soustředných kruhů: v nejvnitřnějším kruhu je jeho vůle, pak rozum, nakonec fantazie. Těžko můžeš doufat, ze se Ti podaří ze všech kruhů vyloučit to, co načichlo Nepřítelem; musíš ale všechny ctnosti stále vytlačovat do kruhu fantazie a všechny žádoucí vlastnosti dovnitř, do kruhu vůle. Ctnosti jsou pro nás osudné, teprve když proniknou do vůle a stanou se součástí zvyků. Tím ovšem nemyslím to, co pacient za svou vůli pokládá (když se zaťatými zuby činí rozhodnutí), ale ten skutečný střed, který Nepřítel nazývá Srdcem. Člověka nezachrání před obydlím Našeho Otce žádná ctnost, kterou si maluje ve své fantazii, kterou schvaluje jeho rozum nebo kterou dokonce do jisté míry sám miluje a obdivuje. Ve skutečnosti s ním pak je mnohem vetší zábava, až se sem dostane.

Líbá Té Tvůj strýc Zmarchrob