25. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

s lidmi v okolí Tvého pacienta je skutečná potíž: jsou to „jenom křesťané“. Každý z nich samozrejme má své vlastní zájmy, ale spojuje je pouhé křesťanství. Když už se lidé stanou křesťany, my je potřebujeme udržovat v duševním stavu, kterému já říkám „křesťanství a ještě něco“. Jistě to znáš: křesťanství a krize, křesťanství a nová psychologie, křesťanství a Nový Řád, křesťanství a léčení vírou, křesťanství a parapsychologický výzkum, křesťanství a vegetariánství, křesťanství a pravopisná reforma. Pokud už musí být křesťany, ať jsou alespoň křesťany s odlišnými znaménky. Ať místo víry vyznávají nejakou módu s křes­ťanským zabarvením. Využij toho strachu, který mají ze „stále téhož“.

Hrůza ze „stále téhož“ je jedna z nejužitečnějších vášní, které v lidském srdci vyvoláváme – nekonečný zdroj kacířství mezi věřícími, nestálosti mezi přáteli, pošetilých rad a manželské nevěry. Lidé žijí v čase a skutečnost zažívají postupně. Aby z ní zažili co nejvíce, musí zažít co nejvíce různých věcí; jinými slovy – musí zažít změnu. A protože změnu potřebují, Nepřítel (který je v jádře požívačník) způsobil, aby jim byla změna stejně příjemná jako jídlo. Ale protože nechce, aby se jim tato změna (stejně jako jídlo) stala sama o sobě cílem, vyvážil v nich touhu po změně touhou po stálosti. Ve světě, který stvořil, dokázal současně uspokojit obě tyto touhy, a sice tím spojením změny a trvalosti, kterému říkáme Rytmus. Dává jim roční období; každá roční doba je odlišná, ale přitom každý rok stejná, takže lidé vždycky cítí, že jaro je i nové, i opakováním prastarého tématu. Ve své Církvi jim dává církevní rok; v něm se střídají posty a svátky, ale jsou to stejné svátky jako loni.

A tak stejně, jako zdůrazňujeme potěšení z jídla, abychom v nich vzbudili nenasytnost, my přeháníme i radost ze změny, aby lidé stále toužili po něčem absolutně novém. K takové touze je pobízíme jenom my. Pokud svou povinnost zanedbáme, lidé budou nejen spokojeni, ale dokonce nadšeni novými a zároveň i dobře známými sněhovými vločkami teď v lednu, východem slunce dnes ráno, vánočkou o těchto Vánocích. Kdybychom děti v tomto ohledu nepoučili, dokonale by jim vyhovoval takový cyklus her, ve kterém koupání vystřídá pouštění draka stejně pravidelně, jako po létě přichází podzim. A tato touha po nekonečné nebo arytmické změně trvá jen zásluhou naší ustavičné dřiny.

Taková touha je důležitá z několika důvodů. Za prvé: zmenšuje radost a současně zvyšuje žádostivost. Právě radost z nových věcí mizí nejrychleji. A nepřetržitá řada nových věcí stojí hodně peněz, takže touha po nich vyvolá lakomství, neštěstí nebo obojí. A zase: čím je tato touha dravější, tím rychleji spotřebuje všechny nevinné zdroje potěšení a tím dříve přejde k těm, které Nepřítel zakazuje. Proto jsme vyvoláváním hrůzy ze „stále téhož“ nedávno dosáhli toho, ze Umění už je pro nás méně nebezpečné než kdysi; prosté i intelektuálske umělce každodenně zatahujeme do stále nových výstřelků oplzlosti, nerozumu, krutosti a pýchy. A ještě něco: bez touhy po novotách bychom nedokázali vytvořit Módu nebo Popularitu.

Účelem Módy v myšlení je odvrátit pozornost lidí od skutečných nebezpečí. Módní protesty každé generace obracíme proti těm chybám, od kterých jim hrozí nejmenší nebezpečí; vedeme je tak, aby podporovali takovou ctnost, která je nejblilší té neřesti, kterou se nejvíce snažíme rozšířit. Vedeme je tedy k tomu, aby při záplavách všichni běhali s hasícími přístroji a mačkali se na tom boku lodi, který je už skoro pod vodou. Proti nebezpečí plynoucímu z nadšení brojíme právě ve chvíli, kdy jsou světáčtí a vlažní; o sto let později z nich děláme romantické snílky omámené city, ale módní protest varuje před nebezpečím „pouhého porozumění“. V krutých dobách varujeme před sentimentalitou, v bez­duchých a povrchních dobách před nebezpečím vážnosti, v oplzlých dobách před Puritánstvím. A kdykoli lidé spějí k otroctví nebo tyranii, chráníme je před liberalismem.

Ale největším triumfem je povýšit tuto hrůzu ze „stále téhož“ na filozofii, aby nesmysl, který se usídlil v rozumu, posílil rozklad vůle. Právě tady nám přichází tak vhod ta obecná vývojová a historická tendence moderního evropského myšlení, která je částečně i naším dílem. Nepřítel miluje otřepané pravdy. Pokud vím, On chce, aby si lidé, když něco plánují, položili několik velice jednoduchých otázek: „Je to správné? Je to rozumné? Je to možné?“ A na zásadní otázky zapomenou, pokud je přinutíme se ptát: „Je to v souladu s naším současným vývojem? Je to pokrokové nebo reakční? Směřují dějiny tímto směrem?" Na takové otázky ovšem odpovědět nedovedou – vždyť budoucnost neznají; a to, jaká bude, značně závisí právě na té volbě, kterou by jim měla budoucnost poradit. A tak zatím co se jejich mysl chvěje v tomto vakuu, my můžeme snáze vklouznout dovnitř a ponouknout je k tomu, pro co jsme se rozhodli sami. Už jsme tak dosáhli velkých úspěchů. Dříve lidé věděli, že některé změny vedou k lepšímu, jiné k horšímu a další zase nemají smysl, ale dnes (díky nám) už o tom skoro nevědí. Popisné přídavné jméno „nezmě­něný“ jsme nahradili emocionálním slovem „stagnující“. Naučili jsme je uva­žovat o budoucnosti jako o zaslíbené zemi, které dosahují privilegovaní hrdi­nové; ne jako o něčem, čeho dosáhne každý rychlostí šedesáti minut za hodinu, ať dělá cokoli a ať je kdokoli.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob