22. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

no prosím! Tvůj člověk se zamiloval, a to tím nejhorším možným způsobem – a ješte k tomu do dívky, kterou jsi v tom svém seznamu neuvedl! A možná Tě bude zajímat, že to malé nedorozumění s Tajnou Policií, které ses snažil vyvolat kvůli několika neopatrným poznámkám v jednom z mých dopisů, už mám za sebou. Pokud sis myslel, že si tím zajistíš mé dobré služby, strašně ses spletl; zaplatíš za to, i za své ostatní hrubé chyby. Prozatím k tomuto dopisu přikládám jednu knížečku, která právě vyšla. Pojednává o Nápravném zařízení pro neschopné pokušitele; je v ní spousta ilustrací a nenajdeš v ní jedinou nudnou stránku.

Vyhledal jsem si spisy té dívky a jde z nich na mě hrůza. Je křesťanka – ale kdyby jen to! Odporná, nenápadná, stydlivá, culí se, mluví jednoslabičně, vypadá jako myš. Je to nemastná, neslaná, bezvýznamná panenská žába. Ta malá bestie! Chce se mně z ní zvracet; cítím, jak i ten její spis sálá horkostí a zapáchá. Když si uvědomím, jak svět upadá, dohání mě to k šílenství. Za starých časů bychom ji poslali do arény, kam patří ona a jí podobní. Ale ani tam by za moc nestála. Je to falešná malá podvodnice; však já je znám. Vypadá, že při pohledu na krev omdlí, ale nakonec dokáže umřít s úsměvem! Podvodnice v každém směru. Tváří se chladně a zdvořile – a přitom umí dělat jedovaté vtipy! A legraci si dělá i ze MNE! Špinavá nanicovatá malá stydlivka – a přitom je ochotna se tomu trouboví vrhnout do náruče stejně jako obyčejné zvíře, které se chce pářit! Když už si Nepřítel tolik potrpí na panenství, proč ji za to nezničí, místo aby tam jen stál a usmíval se?

Ale On je ve skutečnosti požitkář. Všechny ty posty, večerní pobožnosti, mučednictví a kříže – to všechno je jen fasáda nebo pěna na mořském pobřeží. Tam na moři, v Jeho moři, jsou jen samé rozkoše. On se tím netají; v Jeho pravici jsou „věčné radosti“. Fuj! On si určitě nedovede ani představit to vznešené a přísné tajemství, ke kterému se my povznášíme ve své Bědné Extázi. Tasemníku, On je tak vulgární! Uvažuje jako měšťák. Svůj svět zaplnil radostí. Jsou věci, které mohou lidé dělat celý den, a Jemu to vůbec nevadí – mohou spát, mýt se, jíst, pít, milovat se, hrát si, modlit se a pracovat. A my musíme všechno překroutit, aby nám to prospívalo! Nepřítel má v boji straš­nou převahu a my se nemůžeme o nic opřít. (Ale Tebe to stejně neomlouvá. Já se s Tebou brzy vypořádám. Vždyckys mě nenáviděl a byls na mě drzý pokaždé, kdyžs k tomu sebral dost odvahy.)

A on se teď samozřejmě seznámí s celou rodinou té dívky a s jejich známými. Cožpak tys nepochopil, že do toho domu, kde ona bydlí, on nikdy neměl vstoupit? Všechno tam čpí tím smrtícím zápachem. Dokonce je to už trochu cítit i ze zahradníka, a ten tam žije teprve pět let. Když odtamtud odchází v neděli návštěva, část toho smradu odnáší s sebou. Už to nakazilo i jejich kočku a psa. A je to dům plný neproniknutelného tajemství. S určitostí víme (je to jedna z hlavních zásad), že každý člen rodiny musí mít z ostatních nějaký prospěch – ale nedokážeme zjistit, jaký. Stejně žárlivě jako sám Nepřítel hlídají tajemství toho, co se za jejich předstíranou nesobeckou láskou skrývá doopravdy. Celý jejich dům se zahradou je jedna veliká ohavnost. Dělá se mi nanic z toho, jak se podobá něčemu, co jeden lidský spisovatel napsal o Nebesích: „Místo, kde je pouze život, a proto všechno, co není hudba, je mlčení.“

Hudba a mlčení – jak to obojí nenávidím! Jak bychom měli být rádi, že od chvíle, kdy Náš Otec přišel do Pekla (a je to tak dávno, že ani lidé, kteří uvažují ve světelných letech, to nedovedou vyjádřit), jsme těmto ohavným silám nepřenechali ani jediné místeěko v Pekle a ani jediný okamžik pekelného času! Všechno obsadil Hluk – ta veliká síla, ten slyšitelný výraz všeho jásavého, nemilosrdného a silného – Hluk, který jediný nás chrání před hloupými po­chybnostmi, zoufalými výčitkami svědomí a nemožnými touhami! Nakonec přeměníme v Hluk celý svět! Na Zemi jsme v tomto směru už dospěli hodně daleko. Ty nebeské melodie a mlčení nakonec přeřveme! Ale uznávám, že ještě nejsme ani zdaleka dost hluční. Výzkum stále pokračuje. Ale Ty, Ty malý, odporný…

[Zde je dopis přerušen a dále je psán jinou rukou.]

Zjišťuji, že v zápalu psaní jsem si bezděčně dovolil přijmout tvar velké stonožky. Zbytek dopisu diktuji svému sekretáři. Teď, když je přeměna u konce, poznávám, že je to úkaz periodický. Pověst o tom se dostala k lidem a zkresleně to popisuje jejich básník Milton, který si vymyslel ten směšný dodatek, že prý tyto změny tvaru jsou „trestem“, který na nás seslal Nepřítel. Ale jeden moderní autor – jmenuje se nějak jako Pshaw – to pochopil správně. Přeměna postupuje zevnitř a je skvělou ukázkou té Životní Síly, kterou by uctíval Náš Otec, kdyby se klaněl něčemu jinému než sám sobě.

Ve své nynější podobě toužím ještě více po tom, abych se s Tebou setkal a připoutal Tě k sobě ve věčném objetí.

Za Jeho Propastnou Výsost
Dr. Ing. Zmarchroba,
prvního náméstka atd.,

(podepsal) Rouropuch