Předmluva

1. kapitola
2. kapitola
3. kapitola
4. kapitola
5. kapitola
6. kapitola
7. kapitola
8. kapitola
9. kapitola
10. kapitola
11. kapitola
12. kapitola
13. kapitola
14. kapitola
15. kapitola
16. kapitola
17. kapitola
18. kapitola
19. kapitola
20. kapitola
21. kapitola
22. kapitola
23. kapitola
24. kapitola
25. kapitola
26. kapitola
27. kapitola
28. kapitola
29. kapitola
30. kapitola
31. kapitola

11. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

vidím, že všechno jde úplně hladce. Největší radost mám z toho, že ti dva noví přátelé ho seznámili se všemi svými známými. Jak jsem si zjistil v našem Archivu, jsou to zaručeně spolehliví lidé - vytrvalí a důslední posměváčci i světáci; žádných nápadných zločinů se sice nedopouštějí, ale přesto poklidně a pohodlně míří k příbytku Našeho Otce. Říkáš, že se velice často smějí - ale doufám, že si nemyslíš, že smích jako takový nám vždycky prospívá! U tohoto tématu se krátce zastavme.

Hlavní příčiny lidského smíchu jsou Radost, Legrace, Vtip a Uštěpačnost. Radost mají třeba přátelé nebo milenci, kteří se spolu smířili v předvečer dovolené. Dospělým lidem k ní obvykle poskytují záminku žerty - ale to, jak snadno vyvolávají smích i ty nejnepatrnější vtipné poznámky, ukazuje, že ony samy tou skutečnou příčinou nejsou. Tu skutečnou příčinu neznáme. Něco podobného vyjadřuje i velká část toho odporného umění, které lidé nazývají Hudbou, a podobné je to i v Nebi: nesmyslné zrychlování rytmu líbezného zážitku - to my nikdy nepochopíme. Takový smích nám nijak neprospívá a vidycky se snaž v něm pacientovi zabránit. Navíc je sám o sobě nechutný a přímo uráží realismus, důstojnost a vážnost Pekla.

Legrace má k radosti velice blízko; je to jakási citová pěna, která vzniká z hravého instinktu. Pro nás není téměř k ničemu. Samozřejmě, že občas může lidi odvrátit od něčeho jiného, co by si Nepřítel přál, aby cítili nebo dělali, ale sama o sobě má naprosto nežádoucí rysy: podporuje lásku k bližním, statečnost, radost a mnohá jiná zla.

Vtip jako takový, který vyvolává náhlé pochopení něčeho nesmyslného, je mnohem slibnější. Tím nemyslím hlavně neslušný nebo obscénní humor, jehož výsledky nás často zklamou, i když se na něj průměrní pokušitelé často spoléhají. V tomto směru se lidé dost jasně dělí do dvou skupin. Pro první skupinu platí, že „nejnebezpečnější vášní je smyslnost“; pro ně přestane být neslušná historka neslušnou, jakmile začne být legrační. Ve druhé skupině jsou lidé, u nichž se smích a smyslnost vzbuzuje v téže chvíli a stejnými podněty. První skupina Žertuje o sexu proto, že to umožňuje vznik mnoha nesmyslů; lidé z druhé skupiny věnují pozornost nesmyslům, aby mohli mluvit o sexu. Pokud Tvůj člověk patří do první skupiny, frivolní humor Ti nepomůže. Nikdy nezapomenu na dlouhé hodiny (pro mě nesnesitelně nudné), které jsem promarnil s jedním ze svých prvních pacientů v barech a kuřáckých salonech, než jsem si toto pravidlo odvodil. Zjisti si, do které skupiny Tvůj pacient patří, a dej pozor, aby to nezjistil on sám.

Skutečný užitek z Vtipu nebo Humoru spočívá v něčem úplně jiném. Nejlépe to uvidíš na Angličanech, kteří berou svůj „smysl pro humor“ tak vážně, že jeho nedostatek je téměř jedinou chybou, za kterou se stydí. Pro ně je humor tou životní ctností, která všechno napravuje a (to si dobře zapamatuj!) také všechno omlouvá. Proto se humor skvěle hodí ke zničení studu. Nechá-li někdo druhé, aby za něho platili, je „lakomec“; pokud se tím žertovně chlubí a dělá si ze svých kamarádů legraci, jak je ošidil, už to není „lakomec“, ale „je s ním zábava“. Za zbabělost se lidé obvykle stydí - ale pokud se s ní chlubí, přitom legračně přehánějí a dělají žertovná gesta, mohou ji vydávat za zá­bavnou. Krutost je hanebná vlastnost, jen pokud ji krutý člověk nedokáže vydávat za kanadský žertík. Ke zkáze človeka zdaleka nepřispěje tisíc frivolních nebo dokonce rouhavých vtipů tak, jako jeho objev, že si může dovolit téměř všechno, pokud se sám dokáže stát terčem vtipů svých přátel, a ti přátelé ho nejen nebudou odsuzovat, ale dokonce ho budou obdivovat. A toto pokušení před pacientem téměř úplně skryje právě to, jak Angličané berou humor vážně. Pokud mu někdo naznačí, že tu legraci možná trochu přehání, vzbuď v něm představu, že to je „puritán“ a „nemá smysl pro humor“.

Ale ze všeho nejlepší je uštěpačnost. Nejdůležitější je to, že je velice hos­podárná. O ctnosti (nebo fakticky o čemkoli) dokáže udělat skutečný vtip jen člověk bystrý, ale každého můžeš naučit mluvit tak, jako by ctnost byla legrační. Uštěpační lidé stále předpokládají, že někdo udělal vtip. Ve skutečnosti ho neudělal nikdo, ale oni o každém vážném tématu diskutují tak, jako by na něm už objevili nějakou směšnou stránku. Změní-li se Uštěpačnost v dlouho­trvající zvyk, utvoří kolem člověka ten nejlepší pancíř proti Nepříteli, jaký znám. Není v ní žádné z těch nebezpečí, která bys našel v ostatních příčinách smíchu: s Radostí nemá nic společného; ducha nebystří, ale otupuje; mezi uštěpačnými lidmi nevzbuzuje žádnou vzájemnou náklonnost.

Líbá Té Tvůj strýc Zmarchrob