16. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

ve svém posledním dopise ses jen tak mimochodem zmínil o tom, že pacient od svého obrácení stále navštěvuje jediný kostel a že s ním není úplné spokojen. Můžeš mi říci, co tam vlastně děláš? Jak to, že jsi mi dosud nenahlásil, proč je věrný svému farnímu kostelu? Cožpak nechápeš, že pokud to nezpůsobila pouhá netečnost, je to velmi zlé? Jistě přece víš, že když někoho nedokážeme vyléčit z nábožných sklonů, snažíme se ho posílat po všech okolních kostelích, aby hledal ten, který mu „vyhovuje“, a aby se stal odborníkem na kostely.

Důvody jsou zřejmé. Za prvé: vždy je třeba útočit na farní organizaci; je totiž založena na jednotě místa a ne na jednotě zálib. Sdružují se v ní lidé různých tříd a povah v tom duchu jednoty, který si Nepřítel přeje. Ale naopak: princip církevní obce dělá z každého kostela jakýsi klub, a jde-li všechno dobře, i kliku nebo frakci. Za druhé: tím, že hledá „vhodný“ kostel, se človek stává kritikem tam, kde by podle Nepřítele mel být žákem. Nepřítel od laika v kostele chce, aby byl kritický a zavrhoval věci falešné nebo zbytečné, ale přitom má být nekritický v tom smyslu, aby neoceňoval – nemá ztrácet čas úvahami o tom, co se mu nelíbí, ale mel by bez komentáře a pokorně přijímat každou duchovní potravu, které se mu dostává. (Tady vidíš, jak je Nepřítel nízký, neduchovní a nenapravitelně lidový!) Tento postoj dokáže zvláště při kázáních vyvolat takovou atmosféru (pro nás vysoce nebezpečnou), v níž i otřepané pravdy zřetelně oslovují lidské duše. Stěží se najde kázání nebo kniha, které by nám neuškodily, když je člověk v takovém stavu přijme. Tak sebou tedy laskavé hoď a pošli toho hlupáka co nejdříve po okolních kostelích! Zatím s Tebou vůbec nemůžeme být spokojeni.

Vyhledal jsem si záznamy o dvou kostelích, které má pacient nejblíže, a oba se mají čím pochlubit. V prvním z nich je vikář, který tak dlouho rozmělňuje víru, aby ji zpřístupnil údajně nevěřícímu a prakticky založenému shromáždění, že ted už to je on, kdo ohromuje farníky svou nevírou, a ne naopak. Už nahlodal křesťanství v mnoha duších. Obdivuhodný je i způsob, jakým odbývá bohoslužby. Aby ušetřil laiky všech „obtíží“, přestal číst všechna předepsaná čtení a žalmy a teď stále omílá svých patnáct oblíbených žalmů a dvacet oblíbených čtení, aniž by si toho byl vědom. Nehrozí nám tedy nebezpečí, že by se on a jeho stádo z bible dověděli nějakou pravdu, kterou ještě neznají. Ale co když Tvůj pacient není pro tento kostel dost hloupý – nebo alespoň prozatím?

Ve druhém kostele máme otce Špičáka. Lidé často žasnou, co všechno jim dokáže tvrdit: proč jeden den mluví skoro jako komunista a druhý den není daleko od nejakého teokratického fašismu; jeden den je to scholastik a jindy by zase úplně zavrhl lidský rozum; jednou je až po uši v politice a druhý den prohlásí, že všechny státy tohoto světa „budou souzeny“ stejnou měrou. My ovšem vidíme, že to má jedno společné: nenávist. On nedokáže kázat nic, co by nemělo šokovat, zarmoutit, zmást nebo pokořit jeho rodiče a jejich přátele. Kázání, které by oni dokázali pochopit, by pro něho bylo stejně bezvýrazné jako ta báseň, kterou by dokázali odrecitovat. V povaze má i určitý slibný rys nepoctivosti; vedeme ho k tomu, aby říkal: „Církev učí, že ...“, když on ve skutečnosti myslí: „Mám dojem, že jsem nedávno četl u Maritaina nebo někoho podobného, ...“ Má jenom jednu velkou vadu: on skutečně věří. A to by ještě mohlo všechno pokazit.

Ale oba tyto kostely mají společnou jednu dobrou vec: patří dvěma soupeřícím stranám. Už jsem Ti asi říkal, že pokud nedokážeš svého pacienta udržet mimo církev, mel by se stát alespoň vášnivým přívržencem některé kliky uvnitř církve. Tím nemám na mysli skutečné články víry; čím méně jich bude znát, tím lépe. A my, když chceme vyvolat zlobu, se na články víry příliš nespoléháme. Pro nás je nejzábavnější rozdmýchávat nenávist mezi lidmi, kteří říkají „mše“, a těmi, kdo říkají „svaté přijímání“, a přitom by jeden ani druhý nedokázal uvést rozdíl dejme tomu mezi učením Hookerovým a sv. Tomáše Akvinského ve tvaru, který by snesl jen trochu kritičtější zkoumání. Skvělou půdou pro naši činnost jsou také ty zcela nepodstatné věci: svíčky, mešní roucha a tak dále. Naší zásluhou už lidi vůbec nenapadne to, co ten škůdce Pavel učil o jídle a jiných nepodstatných věcech: že totiž člověk bez skrupulí by vždycky měl ustoupit tomu, kdo morální ohledy má. Asi bys čekal, že jim to ponaučení neunikne. Myslel by sis, že příslušník Low Church bude poklekat a křižovat se, aby křehké svedomí svého bratra z High Church nesvedl k neuctivosti, a človek z High Church by se těchto skutků mel zdržet, aby nesvedl svého bratra z Low Church k modlářství. A také by to tak dopadlo – nebýt nás. Bez naší neutuchající dřiny by se mohla celá široká stupnice obřadů v angli­kánské církvi stát skutečným semeništěm pokory a lásky k bližnímu.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob