24. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

Písemně jsem se spojil s Vřeštihnátem, který má na starosti dívku Tvého pacienta, a už vidím jednu štěrbinu v jejím brnění. Je to jen nenápadná chybička, ale najdeš ji u většiny žen, které vyrostly mezi inteligentními lidmi, spojenými jasně definovanou vírou. Ona si totiž naivně myslí, že každý, kdo nepatří do okruhu jejích známých a má odlišné názory, je hrozně hloupý a směšný. Muži, kteří se s takovými lidmi běžně setkávají, si to nemyslí; jejich sebedůvěra, pokud ji mají, se zakládá na něčem jiném. Ta její sebedůvěra, o níž si ona myslí, že pochází z Víry, je ve skutečnosti způsobena hlavně tím, že ona teď má stejnou barvu jako její okolí. Fakticky se to skoro neliší od přesvědčení, které mohla mít ve svých deseti letech: že rybí příbory, které mají u nich doma, jsou „správné“, „normální“ nebo „skutečné“, a ty příbory, které patří sousedům, vůbec „skutečné rybí příbory“ nejsou. V tom je tolik neznalosti a naivity a tak málo duchovní pýchy, že ji samotnou tím asi nezískáme. Ale napadlo Tě, jak by tím šlo ovlivnit Tvého pacienta?

Začátečník vždycky přehání. Člověk, který dosáhl povýšení ve společnosti, je přejemnělý; mladý učenec bývá pedant. Tvůj pacient je v té nové společnosti nováčkem. Každý den se setkává s tak dokonalým křesťanským životem, jaký si nikdy předtím nedokázal představit, a všechno ho okouzluje, protože se zamiloval. Dychtí po tom (a Nepřítel to také od něho vyžaduje), aby i on sám byl stejně dokonalý. Nedokázal bys ho přesvěděit, aby napodoboval a pře­háněl právě tuto chybu své dívky, takže to, co jí lze prominout, se u něho stane tím nejsilnějším a nejkrásnějším hříchem – Duchovní Pýchou?

Jsou k tomu ideální podmínky. On ted patří do nové společnosti, na kterou může být pyšný i z mnoha jiných důvodů, než jen pro její křesíanství. Jsou to vzdělanější, inteligentnější a příjemnější lidé, než s jakými se dosud setkal. Také si trochu dělá iluze o svém postavení. Pod vlivem „Lásky“ si možná stále myslí, že si tu dívku nezaslouží, ale o ostatních si to už myslet přestává. Neví, jak mnoho mu odpouštějí a tolerují, protože jsou laskaví a on teď patří do rodiny. Také netuší, kolik z jeho řečí a názorů oni poznávají jako pouhou ozvěnu svých vlastních. A ještě méně tuší, že radost, kterou tam cítí, zčásti pochází i z erotického kouzla, kterým ta dívka pro něho ozařuje celé své okolí. On si myslí, že se mu jejich názory a způsob života líbí proto, že je na skoro stejné duchovní úrovni jako oni. Ale ve skutečnosti oni jsou tak daleko před ním, že kdyby se nezamiloval, spousta toho, co teď přijímá, by ho jen mátla a odpuzovala. Je jako pes, který by si myslel, že rozumí střelným zbraním, protože zásluhou svého loveckého instinktu a příchylnosti k pánovi může mít radost z celodenního honu!

A zde máš svou příležitost. Nepřítel teď toho mladého barbara prostřed­nictvím sexuální lásky a několika velmi sympatických lidí, kteří v Jeho službách už hodně pokročili, přitahuje tam, kam by on sám nikdy nedospěl. Ty ho ale musíš přesvědčit, že on tak nachází své vlastní místo ve společnosti – že tito lidé jsou „jeho typ“ a že teď, když přišel mezi ně, se dostává tam, kam patří. Když od nich odejde, všude se bude nudit; částečně proto, že tam doopravdy bude podstatně méně zábavy, ale hlavně proto, že mu bude scházet kouzlo té dívky. Nauč ho, aby si tento kontrast mezi těmi, kdo ho těší, a těmi, kdo ho nudí, pletl s kontrastem mezi křesťany a nevěřícími. Musí cítit (a raději by to neměl vyjadřovat slovy), „jak odlišní jsme my křesťané“; tím „my křesťané“ musí, i když nevědomky, myslet „moje parta“ a tou „mou partou“ nesmí myslet „lidi, kteří mě ve své lásce a pokoře přijali mezi sebe“, ale „lidi, s nimiž se plným právem stýkám“.

Pokud chceš mít úspěch, musíš ho zmást. Budeš-li se snažit, aby byl výslovně a otevřeně pyšný na to, že je křesťanem, asi se Ti to nepodaří; Nepřítelova varování jsou až příliš dobře známá. A naopak: necháš-li ho, aby byl jen pyšný na „svou partu“, ale ne na „nás křesťany“, nevzbudíš v něm skutečnou duchovní pýchu, ale pouhou společenskou domýšlivost – a to je jen bezcenný, nepatrný hříšek. V duchu by měl stále cítit mazané sebeuspokojení; nikdy nedovol, aby se zeptal: „A na co vlastně jsem tak pyšný?“ Představa, že patří do okruhu zasvěcenců a má s nimi společné tajemství, je pro něho velice sladká. Z toho vycházej; ať se pod vlivem té dívky v jejích nejhloupějších chvílích začne tvářit, jako by ho bavilo to, co mu říkají nevěřící lidé. Přitom Ti mohou pomoci některé moderní teorie, s nimiž se on možná setká v současných křesťanských kruzích; tím myslím ty teorie, podle nichž je naděje společnosti v jakémsi úzkém okruhu „úředníků“, v jakési školené menšině teokratů. Ne­starej se o to, jestli ty teorie jsou správné nebo lživé; důležité je, aby se pro něho křesťanství stalo tajemným náboženstvím a aby se v něm považoval za jednoho ze zasvěcenců.

Snažně Tě prosím, abys mě nezatěžoval samými nesmysly o té evropské válce. Jistě je důležité, jak dopadne, ale to je záležitost pro Hluboké Velení. Vůbec mě nezajímá, kolik lidí v Anglii ty bomby zabily. A to, v jakém duševním stavu ti lidé umřeli, se dozvím tady v úřadě. Bylo přece jasné, že dříve či později umřít museli. Prosím, soustřed se na svou práci!

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob