8. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

tak ty tedy chováš „velké naděje, že náboženská fáze Tvého pacienta je u konce“? Už dávno jsem si říkal, že s Hlubokou školou to jde od deseti k pěti od té doby, co ji začal vést starý Mrchodlak, a ted to přímo bije do očí. Cožpak tys ještě neslyšel o Zákonu vlnění?

Lidé jsou obojživelníci: napůl duchové, napůl zvířata. (To, že si Nepřítel usmyslel vytvořit takového odporného křížence, bylo jedním z důvodů, proč se Náš Otec rozhodl odepřít Mu svou podporu.) Lidé patří jakožto duchové do věčného světa, ale stejně jako zvířata žijí v čase. Znamená to, že jejich duše mohou směřovat k večnému cíli, ale jejich těla, city a představy se stále mění; vždyť „být v čase“ znamená měnit se. Jejich nejlepším pojetím neměnnosti je tedy vlnění - opakovaný návrat na určitou úroveň, ze které stále padají; je to řada vrcholů a propastí. Kdybys svého pacienta pozoroval důkladně, zjistil bys toto vlnění ve všech oblastech jeho života; jeho zájem o práci, vztah k přá­telům i žádosti těla rostou a klesají. Dokud žije na Zemi, budou se u něho střídat období bohaté citové a tělesné síly s obdobími tuposti a chudoby. To, že teď pacient prožívá období vyprahlosti a nudy, vůbec není Tvou zásluhou, jak si bláhově myslíš. Je to jen přirozený jev, který nám nijak neprospěje, pokud ho dobře nevyužiješ.

Nejlépe ho využiješ, pokud nejprve uvážíš, co chce provést Nepřítel, a pak uděláš pravý opak. Asi Tě překvapí, že když se Nepřítel chce trvale zmocnit lidské duše, spoléhá se spíše na její poklesy, ne na vrcholy. Někteří z Jeho obzvláštních oblíbenců prošli delšími a hlubšími poklesy než kdokoli jiný. Proč je to tak? Pro nás je človek především potravou; snažíme se pohltit svou vůlí jeho vůli a rozšířit svůj vlastní egoismus na jeho úkor. Ale ta poslušnost, kterou od lidí vyžaduje Nepřítel, je něco úplně jiného. Musíme se smířit se skutečností, že všechny ty řeči o Jeho lásce k lidem a o tom, že ve službe Jemu je dokonalá svoboda, nejsou (jak bychom rádi věřili) jen propaganda, ale strašlivá pravda. On skutečně chce zaplnit celý vesmír spoustou odporných malých kopií Sebe samého - tvorů, jejichž život bude (ve svém nepatrném měřítku) kvalitativně podobný Jeho životu. A to ne proto, že On by je pohltil, ale proto, že jejich vůle se bude svobodné řídit Jeho vůlí. My chceme dobytek, který se nakonec stane naší potravou; On chce sluhy, kteří se nakonec stanou Jeho syny. My je chceme vyssát; On se chce rozdávat. My jsme prázdní a chceme se naplnit; On je plný a přetéká. Cílem naší války je takový svět, ve kterém by Náš Otec v Hlubinách vsál všechny ostatní bytosti do sebe; Nepřítel chce svět plný bytostí, které jsou s Ním spojeny, ale přesto různé.

A pravé zde se uplatňují ta období poklesů. Určitě ses mnohokrát divil, proč Nepřítel více neužívá své moci k tomu, aby Ho lidské duše zřetelně vnímaly kdykoli a v jakémkoli stupni, který by On zvolil. Teď ale vidíš, že Neodolatelnost a Nepopíratelnost jsou právě ty dvě zbraně, kterých Mu povaha jeho záměru nedovoluje použít. Kdyby On prostě překonal lidskou vůli (což by Jeho i sebenepatrněji pociťovaná přítomnost rozhodně způsobila), k ničemu by Mu to nebylo. On nedokáže být násilnícký; dokáže se jen o lidi ucházet. Chce podvodem dosáhnout toho, aby se vlk nažral a koza zůstala celá; ta stvoření mají s Ním být jedno, ale přesto i sama sebou. Kdyby je porušil nebo připodobnil Sobě samému, k ničemu by mu to nebylo. Jen na začátku bývá ochoten mírně překonat jejich vůli; posílá je na cestu s vědomím Své přítomnosti. I když je to tak nepatrné, jim to připadá jako citově sladké a snadné vítězství nad pokušením. Ale On nikdy nedovolí, aby tento stav trval dlouho: dříve či později stáhne - alespoň z jejich vědomí, i když ne ve skutečnosti - všechnu svou podporu a podněty. Nechává to stvoření stát na vlastních nohou - aby jen silou vůle vykonávalo ty povinnosti, které už pro ně ztratily všechnu svou přitažlivost. Právě v čase poklesů (mnohem více než v období vrcholů) se člověk mění v toho tvora, jakým si On ho přeje mít. Proto má Nepřítel největši radost z těch modliteb, které se k němu ten tvor modlí právě ve stavu vyprahlosti. My své pacienty získáváme nepřetržitým pokoušením, protože je chceme jen jako pokrm a čím více jejich vůli narušíme, tím lépe. Ale On je nedokáže „svádět“ ke ctnosti tak, jako my k neřesti. Chce, aby se naučili chodit, a musí tedy od nich Svou ruku vzdálit; pokud mají opravdovou vůli chodit, těší Ho i jejich klopýtání.

Nedej se zmást, Tasemníku: naše věc je nejvíce ohrožena právě tehdy, kdy člověk, který uz netouží, ale přece jen chce plnit vůli Nepřítele, se rozhlédne kolem sebe po vesmíru, z něhož zdánlivě zmizela každá stopa po Něm, zeptá se, proč ho Nepřítel opustil, a přece Ho poslechne.

Ale období poklesů dávají samozřejmě příležitost i nám. Příští týden Ti dám několik rad, jak jich využít.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob