31. KAPITOLA

Můj drahý, můj nejdrahší Tasemníčku, můj drahoušku, můj miláčku,

děláš strašlivou chybu, když teď – poté, cos všechno prohrál – přicházíš za mnou, kňouráš a ptáš se, jestli to, jak laskavě Tě oslovuji, pro mě nikdy nic neznamenalo. Právě naopak! Buď si jist, že Tě miluji přesně tak, jako Ty miluješ mě. Vždycky jsem po Tobě toužil úplně stejně, jako Ty (ubohý hlu­páku!) jsi toužil po mně. Rozdíl je jen v tom, že já jsem silnější. Myslím, že Tě ted dostanu – nebo alespoň kousek Tebe. Zda Tě mám rád? Ale jistěže! Stejně jako ty nejkřehčí pamlsky, kterými jsem se kdy nacpal!

Ty sis nechal jeho duši proklouznout mezi prsty. Tvé hladové zavytí se ještě stále rozléhá po všech patrech Království Hluku až úplně dolů k samot­nému Trůnu. Ta představa mě dohání k šílenství. Jak dobře vím, co se stalo ve chvíli, kdy Ti ho vyrvali! Když Tě poprvé uviděl, najednou se mu roz­břesklo; poznal, jaký jsi měl v něm podíl, a věděl, ze už s Tebou nemá nic společného, že? Jen si představ (a nechť je to začátkem Tvých muk), co on v té chvíli cítil: jako by mu spadl strup ze staré rány; jako by se zbavil šeredné vyrážky, která na něm seděla jako ulita; jako by se jednou provždy zbavil nějakého poskvrněného, mokrého a těsného spodního prádla. K Čertu, vždyť úplně stačí, že je musíme vídat jako smrtelníky, když si svlečou umazané a nepohodlné šaty, cákají se v teplé vodě a přitom chrochtají radostí a protahují si své uvolněné údy. A co teprve toto konečné obnažení a úplné očištění!

Čím více o tom přemýšlím, tím je to horší. On se ze všeho dostal tak snadno! Žádná zlá tušení, ani rozsudek z úst lékaře, ani domov důchodců, ani operační sál, ani falešné naděje, že zůstane naživu – jen toto úplné a okamžité vysvobození! Jednu chvíli to ještě vypadalo, že všechno máme pevně v rukou: vytí padajících bomb, hroutící se domy, zápach a chuť silných výbušnin na rtech a v plicích, nohy zmožené únavou, srdce ztuhlé hrůzou, třeštící hlava a bolavé svaly – a v jediném okamžiku to všechno zmizelo; zmizelo to jako zlý sen a už nám to nikdy k ničemu nebude. Ty hlupáku, tak Tě překonali, tak Tě porazili! Všiml sis, jak přirozeně – jako by se jen pro to narodil – ten pozemský červ vešel do nového života? Jak se všechny jeho pochybnosti v jediném okamžiku rozplynuly? Já vím, co si ten tvor říkal! „Ano. Ovšem. Takhle to bylo pokaždé. Hrůz stále přibývalo; tlačilo tě to do jakéhosi těsného kouta, a když už se zdálo, že tě to rozdrtí, hle: dostal ses do volného prostoru a všechno bylo náhle v pořádku. Zub bolel stále silněji, až byl nakonec venku. Sen se zmenil v noční můru – a pak ses probudil. Človek umírá a umírá, a pak smrt překoná. Jak jen jsem o tom mohl pochybovat!“

A stejně, jak on videl Tebe, viděl také Je. Já vím, jak to probíhalo. Zapotácel ses, pocítil jsi závrať a oslepilo Tě to; Oni Tě zranili víc, než jeho zranily bomby. Ta strašná potupa, že tvor ze země a bláta dokáže stát zpříma a rozmlouvat s duchy, před nimiž se Ty – duch – musíš jen krčit! Možná, žes doufal, že ta bázeň a nezvyklost ho připraví o radost. Ale v tom je to prokletí: obyvatelé Nebe připadají lidským očím nezvykle, a přece jim nejsou cizí – On až do té chvíle neměl sebemenší ponětí, jak budou vypadat, a dokonce pochyboval o jejich existenci. Ale když je uviděl, pochopil, že je znal odjakživa, a uvědomil si, jakou roli kdo z nich hrál v tolika okamžicích jeho života, kdy on si myslel, že je sám. Proto ted mohl každému z nich postupné říci nikoli „Kdo jsi?“, ale „Tak to jsi celou tu dobu byl Ty!“ Všechno, čím byli a co řekli při tomto setkání, v něm probudilo vzpomínky. Konečně se mu teď vysvetlil ten nejasný pocit, že má nablízku přátele – ten pocit, který se mu od dětství stále vracel, když byl někde sám. Teď se konečně vysvětlila ta stěžejní melodie, kterou cítil v každém čistém zážitku a která vždycky těsně unikla jeho paměti. To poznání způsobilo, že se mezi nimi začal cítit přirozeně téměř ještě předtím, než se údy jeho mrtvého těla pohnuly naposledy. Ale Tys musel zůstat venku!

On neviděl jenom Je; viděl i Jeho. To zvíře, ta věc počatá v posteli směla patřit na Něho! Ten oheň, který nás oslepuje a dusí, je teď pro něho příjemným světlem, dokonalým jasem, a má podobu lidské Osoby! To, že pacient padl v Jeho Přítomnosti na tvář, pocítil odpor k sobě samému a beze­zbytku poznal své hříchy (ano, Tasemníku, teď je zná dokonce ještě jasněji než Ty!), bys asi chtěl vysvětlit podobně jako onen dusivý a ochromující pocit, který máš sám, když se setkáš s tím smrtonosným dechem proudícím ze srdce Nebes. Ale to všechno je nesmysl. Možná, že ho ještě nějaké bolesti čekají, ale takové bolesti lidé oddaně snášejí. Nevyměnili by je za žádnou pozemskou radost. Všechna potěšení smyslů, srdce nebo rozumu, kterými jsi ho kdysi mohl pokoušet, a dokonce i radost ze samotné ctnosti – to všechno ho teď láká asi tak, jak nějaká odpudivá nalíčená děvka přitahuje muže, který slyší, že jeho pravá láska, kterou miloval celý život a o které si myslel, že je mrtva, je ve skutečnosti naživu a právě stojí u jeho dveří. On teď vstupuje do světa, v němž bolest i potešení nabývají nekonečných hodnot a celá naše matematika je v koncích. Znova se setkáváme s něčím nepochopitelným. Vy pokušitelé nejste k ničemu a ten náš zkrachovaný Odbor Špionáže jakbysmet. Kdybychom tak jen dokázali zjistit, o co jde Nepříteli doopravdy! Jak je strašné, že to Vědění, které samo o sobě je něco tak odporného a mdlého, je nutné k dosažení Moci! Někdy si skoro zoufám. Posiluje mě jen to pře­svědčení, ze náš Realismus a to, že navzdory všem pokušením zavrhujeme všechny hloupé nesmysly a laciné fráze, nakonec musí zvítězit! Ale ještě předtím se vypořádám s Tebou.

S veškerou úctou se s Tebou loučí a stále hladověji Tě líbá

Tvůj milující strýc Zmarchrob