Předmluva

1. kapitola
2. kapitola
3. kapitola
4. kapitola
5. kapitola
6. kapitola
7. kapitola
8. kapitola
9. kapitola
10. kapitola
11. kapitola
12. kapitola
13. kapitola
14. kapitola
15. kapitola
16. kapitola
17. kapitola
18. kapitola
19. kapitola
20. kapitola
21. kapitola
22. kapitola
23. kapitola
24. kapitola
25. kapitola
26. kapitola
27. kapitola
28. kapitola
29. kapitola
30. kapitola
31. kapitola

13. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

zdá se, že potřebuješ napsat dlouhý dopis, i když mi chceš sdělit neco prostého. Zkrátka a dobře: Tvůj človek Ti proklouzl mezi prsty. Situace je velmi vážná a já skutečně nevidím důvod, proč bych se mel snažit Tě chránit před následky Tvé vlastní neschopnosti. Lítost a obnovení toho, co druhá strana nazývá „Milostí“, a v té míře, jak to popisuješ, pro nás znamená porážku prvního řádu. Je to jako druhá konverze - a pravdepodobně na hlubší úrovni, než byla ta první.

Měl jsi poznat, že ten dusivý mrak, který Ti zabránil napadnout pacienta, když se vracel od starého mlýna, je dobře známý úkaz. Je to Nepřítelova nejbarbarštější zbraň; obvykle se s ní setkáváme, když je Nepřítel v přímém kontaktu s pacientem, a to některým ze způsobů, které ještě nejsou zcela pro­zkoumány. Některé lidi ten mrak zahaluje pořád a my k nim vůbec nemáme přístup.

A ted se vraťme ke Tvým hrubým chybám. Jak sám píšeš, nejprve jsi pacienta nechal přečíst si knihu, která se mu skutečně líbila - ne proto, aby se o ní vtipně bavil se svými přáteli, ale jen proto, že se mu líbila. A pak jsi ho ještě nechal projít se ke starému mlýnu a tam si dát čaj - projít se přírodou, kterou má rád, a ještě k tomu samotného. Jinými slovy - popřáls mu dvě skutečná a zjevná potěšení. Byls skutečně tak hloupý, že sis to nebezpečí neuvědomil? Charakteristickou vlastností Bolesti a Potěšení je to, že jsou ne­klamně skutečné, a pro toho, kdo je cítí, jsou tedy prubířským kamenem sku­tečnosti. Kdyby ses byl snažil přivést svého člověka do záhuby romantickou metodou (tím, že bys z něho udělal jakéhosi Childe Harolda nebo Werthera, ponořeného z neskutečných důvodů do sebelítosti), snažil by ses ho za každou cenu chránit před jakoukoli skutečnou bolestí; vždyť pouhých pět minut bolení zubů by mu ukázalo, jak jsou ty romantické bolesti nesmyslné, a celá Tvá strategie by vyšla najevo. Ale Ty ses snažil přivést svého pacienta do záhuby prostřednictvím Světa - tím, žes mu za potěšení vydával malichernosti, horečný ruch, ironii a nákladnou nudu. Jak to, že Ti nedošlo, že skutečné potěšení mu v žádném případě nesmíš povolit? Nenapadlo Tě, že takový protiklad zničí všechny ty nesmysly, kterým jsi ho pracně učil? A že ten druh potěšení z knihy a procházky byl vůbec ze všeho nejnebezpečnější? Že se z jeho citu sloupne ta kůra, kterou jsi vytvářel, a on pak bude cítit, že se vrací domů a do svého původního stavu? Tys v něm chtěl nejprve vzbudit pocit odcizení, abys ho pak oddělil od Nepřítele, a určitého pokroku jsi už dosáhl. Teď je to všechno ztraceno.

Já ovšem vím, že Nepřítel také chce, aby lidé opustili sami sebe, ale jinak. Vždycky si pamatuj, že On tu chamraď skutečně miluje a že klade nesmyslně velký důraz na jedinečnost každého z nich. Když On jim říká, aby se vzdali svého „já“, žádá po nich jen to, aby překonali hluk své sobeckosti. Jakmile to dokážou, On jim vrátí celou jejich osobnost a ještě se chvástá (a obávám se, že právem), že když Mu zcela patří, stávají se sami sebou více než kdykoli předtím. Z toho plyne, že On sice má radost, když Mu obětují i svou nevinnou vůli, ale nesnáší, když se z jakéhokoli důvodu vzdalují své vlastní přirozenosti. A k tomu bychom je my měli vždycky pobízet. Nejvnitřnější záliby a instinkty jsou tou surovinou a výchozím bodem, kterými člověka vybavil Nepřítel. Pokud tedy člověka vzdálíme jeho přirozenosti, dosáhneme tím malého vítězství. Svět­ský životní styl, konvence a móda by měly nahradit dokonce i ty nejbezvýznamnější vlastní a skutečné záliby človeka. Já sám bych to dovedl až do krajnosti. Zásadně bych ze svého pacienta vykořenil každou silnou osobní zálibu, která není doopravdy hříšná, i kdyby to bylo něco tak banálního jako záliba v kriketu, filatelii nebo pití kakaa. Uznávám, že na těch zálibách není nic ctnostného, ale je v nich jakási nevinnost, pokora a nesobeckost, a tomu já nevěřím. Člověk, který doopravdy a nesobecky užívá jediné věci na světě pro tu věc samotnou a je mu úplně jedno, co tomu řeknou druzí, je předem vyzbrojen proti některým našim velice rafinovaným útokům. Vždycky se snaž, aby Tvůj pacient opustil ty lidi, jídlo nebo knihy, které má doopravdy rád, a místo nich hledal „nejlepší“ lidi, „správná“ jídla a „důležité“ knihy. Znal jsem jednoho člověka, kterého před silným pokušením vyniknout ve společnosti chránila ještě silnější záliba v dršťkách s cibulí.

Ještě musíme uvážit, jak tuto katastrofu odčinit. Nejdůležitější je zabránit mu v činech. Pokud on nic neudělá, může o své lítosti přemýšlet, jak je mu libo. Ať se v tom to hovado válí! Pokud chce, ať o tom napíše knihu; i tím se často dají zneškodnit ta semena, která Nepřítel zasadil do lidské duše. Ať dělá cokoli, ale hlavně nesmí jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a náladách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Jak jeden člověk kdysi řekl: opakováním se aktivní zvyky posilují, ale pasivní náklonnosti se oslabují. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat a tím méně pak bude dlouhodobě schopen něco cítit.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob