28. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

když jsem Ti říkal, abys mě neobtěžoval svým nesmyslným žvaněním o válce, samozřejmě jsem tím myslel to, že nestojím o Tvá poněkud infantilní lyrická líčení toho, jak lidé umírají a celá města propadají zkáze. Ale o tom, jak válka ovlivňuje pacientův duševní stav, přirozeně chci podrobné zprávy – a v tomto ohledu jsi úplně neschopný. V dopise se například škodolibě raduješ, že můžeme čekat těžké nálety na město, kde ten tvor žije. Je to názorný příklad něčeho, co jsem Ti už vytýkal: máš radost z bezprostředního lidského utrpení a snadno zapomínáš na to nejdůležitější. Cožpak nevíš, že bomby zabíjejí lidi? Nechápeš snad, že v této chvíli je smrt Tvého pacienta přesně to, co si nemůžeme přát? On unikl světským přátelům, s nimiž se měl zaplést; „zami­loval se“ do skutečně křesťanské dívky a dočasně je imunní před Tvými útoky na svou cudnost; naše pokusy o zkázu jeho duchovního života zatím selhávají. Když se teď blíží válečný úder, on se méně věnuje svým světským starostem a místo nich má plnou hlavu obranných prací a své dívky. O své bližní se musí starat víc než kdykoli předtím a líbí se mu to mnohem víc, než čekal; přestal se starat jen o sebe a stále více uvědoměle závisí na Nepříteli. Kdyby byl dnes v noci zabit, téměř určitě bychom ho ztratili. Je to tak jasné, že se o tom stydím psát. Občas si říkám, jestli vy, mladí ďáblové, nemáte pokušitelskou službu příliš dlouho – jestli vám nehrozí, že vás nakazí city a hodnoty těch lidí, mezi nimiž pracujete. Oni samozřejmě považují smrt za hlavní zlo a přežití za nejvyšší dobro – ale jen proto, že jsme je tomu naučili my. Nesmíme podlehnout své vlastní propagandě. Jistě Ti připadá divné, že by teď mělo být Tvým hlavním cílem totéž, zač se modlí pacientova dívka i matka – totiž jeho fyzické bezpečí – ale je to tak; měl bys ho chránit jako oko v hlavě. Kdyby teď zemřel, ztratil bys ho. Ale pokud válku přežije, naděje nám zůstane.

Nepřítel ho před Tebou chránil během první vlny pokušení. Ale pokud on zůstane naživu, stane se Tvým spojencem samotný čas. Dlouhá, nudná a monotónní léta úspěšného nebo nesnadného středního věku se k našemu tažení skvěle hodí. Víš, pro ně je tak těžké v něčem vytrvat! Stále se opakující nepřízeň osudu, postupný zánik mladistvých lásek a mladistvých nadějí, tichá beznaděj (kterou pociťují už jen nepatrně), že by někdy dokázali překonat ta věčná pokušení, kterými je znova a znova porážíme; prázdnota, kterou v jejich životě vytváříme, a nevýslovná rozmrzelost, kterou je učíme na ni reagovat – to všechno nám dává obdivuhodnou příležitost, jak duši vyčerpat. A naopak: pokud je člověk ve středním věku úspěšný, tím lépe pro nás. Úspěchy svazují člověka se Světem. Člověk cítí, že „v něm nachází své místo“, i když ve skutečnosti Svět nachází své místo v něm. Pověst o něm se šíří, okruh jeho známých roste; je si vědom své důležitosti a cítí stále silnější tlak příjemné a zajímavé práce. Člověk pak má pocit, ze jeho skutečným domovem je Země – a právě to my chceme. Jistě sis všiml, ze mladí lidé se obvykle méně brání smrti než lidé středního věku nebo staří.

Nepřítel, který tato zvířata z nepochopitelných důvodů předurčil k životu ve svém vlastním věčném světě, je totiž poměrně úspěšně chrání před tím, aby za svůj skutečný domov považovali něco jiného. Právě proto často musíme svým pacientům přát dlouhý život; ani sedmdesát let nám často nestačí, abychom jejich duše odvrátili od Nebe a pevně je připoutali k Zemi. Dokud jsou mladí, stále nám unikají. Dokonce i pokud je dokážeme chránit před jasně formulo­vaným náboženstvím, celé naše dílo se často zhroutí pod nevypočitatelným ván­kem fantazie, hudby a poezie: stačí k tomu třeba i dívčí tvář, ptačí píseň nebo pohled na obzor. Oni se nechtějí neochvějně věnovat světské kariéře, rozumným známostem a opatrnickým zásadám. Po Nebi touží tak zatvrzele, že v této fázi je k Zemi nejsnáze připoutáme, když jim namluvíme, že někdy v bu­doucnosti půjde vytvořit Nebe na Zemi prostřednictvím politiky, zásahů do dědičnosti, „vědy“, psychologie, nebo něčeho takového. Skutečně světské myšlení vzniká až po dlouhé době – a samozřejmě i za pomoci pýchy; vždyť proto je učíme, aby plíživou smrt své duše považovali za Zdravý Rozum, Vyzrálost a Životní Zkušenost. Slovo Zkušenost je mimochodem (v tom zvláštním smyslu, jemuž je my učíme) velice užitečné. Jeden velký lidský filozof už málem vyzradil naše tajemství, když řekl, ze tam, kde jde o Ctnost, „Zkušenost je matkou iluze“, ale díky změněné Módě a samozřejmě s pomocí Historického Hlediska jsme jeho knihu skoro úplně zneškodnili.

To, jak velikou cenu má pro nás čas, nejlépe poznáš podle toho, že Nepřítel nám ho popřává tak málo. Většina příslušníků lidské rasy umírá v dětství; spousta těch, kdo přežijí, umírá v mládí. Lidské zrození pro Něho má zřejmě význam hlavně jako kvalifikace ke smrti – a smrt zase jen jako brána do toho druhého života. My smíme pracovat jen s vybranou menšinou lidské rasy; vzdyť to, čemu lidé říkají „normální život“, je výjimka. On si zjevně přeje, aby někteří lidští tvorové (ale je jich jen velice málo), kterými zalidňuje Nebesa, nám dokázali vzdorovat celých těch šedesát nebo sedmdesát let po­zemského života. Nuže – v tom je naše příležitost. Čím je menší, tím lépe jí musíme využít. Rozhodně musíš svého pacienta neustále co nejvíc chránit!

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob