14. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

na Tvé poslední zprávě o stavu pacienta mě nejvíce zneklidňuje to, ze on už nedělá tolik pevných předsevzetí jako při svém původním obrácení. Píšeš, že už neplýtvá sliby o věčné ctnosti, ani nečeká, že mu bude poskytnuta „Milost“ na celý život; že jenom doufá v její nepatrný denní a hodinový příděl, aby mohl zápasit s pokušením toho dne a té hodiny! To je velice nepříjemné.

Ted mě napadá jen jedno. Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom, a obzvlášť to platí o pokoře. Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokor­ný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.

Ale tou ctností jménem pokora bych se měl zabývat ještě kvůli něčemu jinému. Náš Nepřítel chce prostřednictvím ctností dosáhnout toho, aby člověk odvrátil svou pozornost od sebe k Němu a ke svým bližním. Právě to je sku­tečným dlouhodobým cílem pokory a nedůvěry k sobě; pokud tohoto cíle nedosáhnou, téměř nám neuškodí. Dokonce nám mohou i prospět, jestliže způsobí, že se člověk bude věnovat jen sám sobě, a obzvláště, pokud pohrdání sebou samým přejde i v pohrdání ostatními tvory, a pak i v beznaděj, cynismus a krutost.

Pravý smysl pokory tedy musíš před pacientem zatajit. Ať na ni nehledí jako na nesobeckost, ale jako na určitý druh mínění (hlavně špatné mínění) o vlastním talentu a charakteru. Nějaký talent asi má. Měl by žít v přesvědčení, že pokora spočívá v tom, aby se snažil věřit, že jeho talent má menší cenu, než on si myslí. Jistěže také skutečně má menší cenu, než on si myslí, ale o to nejde. Důležité je, aby si názorů nevážil kvůli jejich pravdivosti, ale kvůli něčemu jinému. Tím se zavleče prvek nečestnosti a předstírání do jádra něčeho, co by se mohlo stát ctností. Díky této metodě si tisíce lidí myslí, že pokora spočívá v tom, že hezké ženy si namlouvají svou ošklivost a chytří muži zase svou hloupost. Protože se tak snaží uvěřit něčemu, co je někdy zjevný nesmysl, nemůže se jim to podařit a my je donutíme k nekonečným úvahám o nich samých, jak se budou snažit dosáhnout nemožného. Pokud se máme připravit na strategii Nepřítele, musíme uvážit, co je Jeho cílem. Nepříte chce človeka přivést do takového duševního stavu, ve kterém by dokázal na­vrhnout nejlepší katedrálu na světě, věděl by, že je nejlepší, a mel by z toho radost – ani vetší, ani menší, ani jinou radost, než kdyby to dokázal někdo jiný. Nepřítel chce, aby on byl nakonec tak úplně bez předsudků ve svůj prospech, že bude mít z vlastního talentu stejně upřímnou a vděčnou radost, jako z talentu někoho jiného – nebo z východu slunce, ze slona nebo vodopádu. On chce, aby si každý člověk nakonec dokázal uvědomit, ze všichni tvorové (i on sám) jsou něčím nádherným a vynikajícím. Chce, aby lidé v sobe nechali svou živočišnou sebelásku co nejrychleji zemřít, ale dlouhodobě jim asi chce vrátit jiný druh lásky: lásku k Němu a bližnímu a vděčnost za všechny lidi včetně jich samot­ných. Až se skutečně naučí milovat své bližní jako sami sebe, budou smět mít rádi sami sebe stejně jako své bližní. Nesmíme totiž Zapomenout na ten nejodpornější a nejnevysvětlitelnější povahový rys Nepřítele: On ty bezsrsté dvounožce, které stvořil, skutečně miluje a vždycky jim svou pravou rukou vrací to, co jim levou rukou vzal.

Všechna Jeho snaha totiž směřuje k tomu, aby se člověk úplně přestal zabývat svou vlastní hodnotou. Nepřítel už by si raději přál, aby se člověk považoval za velkého architekta nebo básníka a pak to pustil z hlavy, než aby plýtval časem a silami a namlouval si, že je horší než ve skutečnosti. Když se budeš snažit do pacienta vpravit domýšlivost nebo falešnou skromnost, Nepřítel mu asi připomene, že se od člověka obvykle nežádá, aby svůj talent vůbec nějak hodnotil, protože své schopnosti může úspěšně zlepšovat, jak bude umět nejlépe, a vůbec nemusí rozhodovat o tom, ve kterém výklenku dvorany slávy má stát jeho socha. Za každou cenu se snaž tuto myšlenku vymazat z pacientova vědomí. Nepřítel se také bude snažit, aby si lidé uvědomili tu teorii, kterou sice všichni hlásají, ale neřídí se jí: že se sami nestvořili, že jejich schopnosti jim byly dány a že právě tak už by mohli být pyšní na barvu svých vlasů. Nepřítel se stále a všemi způsoby bude snažit, aby se o takové věci pacient nestaral; Ty se snaž, aby se jim plně věnoval. Nepřítel po něm dokonce nechce ani to, aby se příliš zabýval svými hříchy; největší radost má z toho, když člověk – poté, co svých hříchů litoval – jim přestane věnovat svou pozornost co nejdříve a začne se starat o svět kolem sebe.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob