7. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

jak se můžeš ptát, zda je důležité, aby si pacient nebyl vědom Tvé existence? Tento problém přece za nás vyřešilo (alespoň pro tuto fázi boje) naše Hluboké Velení! Ted je naší zásadou skrývat se. Jistěže to tak nebylo vždycky. Je to těžké dilema. Pokud lidé v naši existenci nevěří, přicházíme o všechno potěšení přímého teroru a neuděláme z nich čarodějníky. A naopak: pokud v nás věři, nevychováme z nich materialisty a skeptiky. Alespoň prozatím. Já pevně věřím, že jednou dokážeme jejich vědu natolik citově zabarvit a mytologizovat, že do ní fakticky pronikne víra v nás (i když pod jiným jménem), a zároveň lidská mysl zůstane uzavřena před vírou v Nepřítele. „Životní síla“, uctívání sexu a některé rysy psychoanalýzy zde mohou vykonat mnoho užitečného. Náš zápas se přiblíží ke konci, jakmile vytvoříme své dokonalé dílo - čarodějníka materialistu: člověka, který neužívá, ale uctívá to, co neurčitě nazývá „silami“ a zároveň nevěří v existenci „duchů“. Ted ale musíme poslouchat rozkazy. Udržovat pacienta v nevědomosti asi dokážeš. Pomůže Ti to, že podle mo­derních představ jsou „čerti“ převážně komické postavy. Pokud pacient začne mít podezření, že existuješ, předveď mu obraz někoho v červených přiléhavých kalhotách a přesvědč ho, že když nemůže uvěřit tomu, nemůže věřit ani ve Tvou existenci. Je to stará čítanková metoda, jak je zmást.

Slíbil jsem Ti, že uvážím, zda máme z pacienta udělat extrémního vlastence nebo extrémního pacifistu. Je třeba podporovat každý extrém - kromě extrémní oddanosti Nepříteli. Ovšemže ne vždycky, ale v této době ano. V některých dobách jsou lidé vlažní a samolibí, a pak je ještě více uspáváme. Jindy, jako třeba nyní, jsou nevyvážení a sektářští; v tom je také podporujeme. V každé malé skupině lidí spojených nějakým společným zájmem, který je ostatním lidem nepříjemný nebo lhostejný, se obvykle postupně vytváří jakýsi vzájemný obdiv. A k okolnímu světu se tato skupina lidí staví s pýchou a nenávistí, kterou pak dává najevo beze studu; jejím ručitelem je totiž ona „Věc“, která je prý neosobní. To platí dokonce i tehdy, když tato skupina původně vznikla v souladu se záměry Nepřítele. My chceme, aby církev byla malá - a to nejen proto, aby Nepřítele poznalo méně lidí, ale i proto, aby ti, kdo Ho poznali, byli plní té nepříjemné intenzity a obranného pokrytectví tajného spolku nebo kliky. Církev sama je ovšem pod silnou ochranou a dosud se nám úplně nepodařilo dát jí všechny rysy malé sekty. Často ale dosahujeme obdi­vuhodných výsledků prostřednictvím jednotlivých frakcí - od Pavlovy a Apol­lovy strany v Korintu až po High Church a Low Church v anglikánské církvi. Pokud ze svého pacienta uděláš odpůrce vojenské služby z důvodu přesvědčení, automaticky se stane členem malé, hlučné, organizované a neoblíbené společnosti. To na něho téměř určite bude mít dobrý vliv - zvláště, když s křesťanstvím přišel do styku teprve nedávno. Ale jen téměř určite. Pochyboval doopravdy o tom, zda je správné bojovat ve spravedlivé válce, ještě dříve, než tato válka začala? Má tolik fyzické odvahy, že nebude podvědomě pochybovat o skutečných motivech svého pacifismu? Je doopravdy přesvědčen, když má k poctivosti nejblíže (a to bývá u lidí jen zřídkakdy) že ho k tomu žene jen touha poslouchat Nepřítele? Je-li tomu tak, jeho pacifismus nám asi moc nepomůže a Nepřítel ho asi ochrání před těmi důsledky, které z členství v sektě obvykle plynou. Pak by bylo nejlepší pokusit se v něm vyvolat náhlou a zmatenou citovou krizi, která by ho změnila ve vlastence se špatným svědomím. Takové veci dokážeme. Ale pokud ho hodnotím správně, raději z něho zkus udělat pacifistu.

Ať se Tvůj člověk stane čímkoli, Tvůj hlavní úkol se nezmění: pacient musí od začátku považovat Vlastenectví nebo Pacifismus za součást svého náboženství. Potom ať se to pro jeho bojovnou mysl stane tou nejdůležitější částí náboženství. Postupně ho přiveď do takového stádia, kdy se náboženství stane jen součástí té „Věci“ a celé křesťanství bude pro něho mít jen cenu těch argumentů, které dokáže poskytnout ve prospech válečného úsilí nebo pacifismu. Hlavně mu nesmíš dovolit, aby světské záležitosti posuzoval převážně z hlediska poslušnosti. Jakmile se pro něho Svět stane cílem a víra nástrojem, budeš mít téměř vyhráno; pak už bude skoro jedno, o jaký pozemský cíl mu půjde. Pokud schůze, útočné brožurky, politika, hnutí, procesy a křižácká tažení pro něho budou znamenat více než modlitby, svátosti a láska k bližnímu, už bude náš - a čím bude takto „nábožnější“, tím jistěji bude náš. Takových bych Ti tady dole mohl ukázat překrásně plnou klec.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob