29. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

Teď, když už je jisté, že Němci budou bombardovat město Tvého pacienta a že on bude muset plnit své povinnosti přímo uprostřed nebezpečí, musíme důkladně uvážit svou další strategii. Máme se zaměřit na zbabělost, nebo na statečnost, za níž následuje pýcha, nebo na nenávist k Němcům?

Snažit se v něm probudit statečnost by asi bylo marné. Náš Výzkumný odbor stále ještě nedokáže v lidech vyvolat žádnou ctnost (ale úspěch lze očekávat každým okamžikem). To je pro nás velmi nevýhodné; vždyť pokud má být člověk velice a účinně zlý, nějakou ctnost přece potřebuje. Vždyť čím by byl Attila bez své statečnosti nebo Shylock, který by si nedokázal odepřít maso? Ale protože jim tyto hodnoty nedokážeme dodat sami, musíme užívat těch, které mají od Nepřítele. Z toho tedy plyne, že v těch lidech, kteří by jinak bezpečně patřili nám, Mu musíme nechat jakýsi záchytný bod. Je to stav velice neuspokojivý, ale jistě se brzy zlepší.

Nenávist zařídit dokážeme. Pod vlivem napětí, které člověk cítí při hluku, nebezpečí a únavě, snadno podlehne bouřlivým hnutím mysli; pak už stačí zaměřit ho tím správným směrem. Pokud mu v tom brání svědomí, popleť ho. Ať říká, že necítí nenávist za sebe, ale za ohrožené ženy a děti, a že křesťan má odpouštět jen svým vlastním nepřátelům – ne nepřátelům někoho jiného. Jinými slovy – ať se s ženami a dětmi ztotožňuje dostatečně k tomu, aby kvůli nim cítil nenávist, ale zase ne natolik, aby považoval jejich nepřátele za své vlastní a aby tedy odpustil i jim.

Ale nejlepší je nenávist spojená se strachem. Zbabělost – jakožto jediná ze všech neřestí – je jenom bolestná; je strašná, ať ji člověk cítí, tuší nebo na ni vzpomíná. Zato nenávist má i své příjemné stránky. Proto je často tou kom­penzací, kterou se člověk odškodňuje za utrpení způsobené strachem. Čím více se bojí, tím více bude nenávidět. A nenávist také skvěle utišuje pocit hanby. Pokud tedy chceš těžce zranit jeho lásku k bližnímu, měl bys nejprve porazit jeho statečnost.

Je to ale ožehavá záležitost. Už dokážeme způsobit, aby byli lidé pyšní na nejrůznější neřesti, ale na zbabělost ne. Kdykoli se nám to už skoro podaří, Nepřítel dovolí, aby došlo k válce, zemětřesení nebo jiné katastrofě, a hned si i lidé uvědomí, že statečnost je tak zjevně úžasná a důležitá! Pak všechna naše práce přijde nazmar a oni cítí skutečnou hanbu kvůli aspoň jedné neřesti. Když ve svých pacientech probouzíme zbabělost, hrozí nebezpečí, že je dovedeme ke skutečnému sebepoznání a že si zoškliví sami sebe; k tomu se pak múže přidat i lítost a pokora. A v předešlé válce skutečně tisíce lidí poprvé objevily celý mravní svět, když poznaly vlastní zbabělost. V době míru dokážeme, aby se otázkou dobra a zla skoro vůbec nezabývali – ale v nebezpečí se jim ta záležitost vnutí v takové podobě, že je ani my nedokážeme zaslepit. Stojíme před těžkým problémem. Kdybychom mezi lidmi propagovali spravedlnost a lás­ku, jen bychom tím podporovali Nepřítele; pokud je vedeme k opačnému chování, dříve či později to způsobí (protože On dovolí, aby to způsobilo) válku nebo revoluci – a ten nevyhnutelný problém zbabělosti nebo statečnosti probudí tisíce lidí z mravní otupělosti.

A práve toto je pravdepodobně jedním z motivů, proč Nepřítel stvořil ne­bezpečný svět: je to svět, v němž se skutečně a prakticky projevují morální problémy. On vidí stejné dobře jako Ty, že statečnost není pouze jednou z mnoha ctností, ale projevem každé ctnosti v jejím zkušebním bode, tj. v bodě nejvyšší skutečnosti. Cudnost, poctivost nebo milosrdenství, které ustoupí před nebezpečím, budou cudné, poctivé nebo milosrdné jen za určitých podmínek. I Pilát byl milosrdný, dokud to nebylo riskantní.

Tím, že z člověka uděláš zbabělce, můžeš tedy stejně mnoho ztratit i získat; vždyť by se o sobě mohl dovědět až příliš mnoho! Ještě ovšem zbývá ta naděje, že bys v něm pocit hanby neutlumil, ale ještě prohloubil – a tak v něm vyvolal zoufalství. Byl by to skvělý úspěch, znamenalo by to, že věřil v odpustení svých ostatních hříchů jen proto, že si dostatečně neuvědomoval jejich závažnost – že kvůli té jediné neřesti, které skutečně rozumí v celé hloubce její hanby, už nemůže o Milost žádat ani v ni uvěřit. Ale bojím se, žes ho už nechal v Nepřítelové škole postoupit příliš daleko a že on ví, že Zoufalství je větší hřích než všechny ty hříchy, které je vyvolaly.

Techniku navádění ke zbabělosti jistě znáš. Nejdůležitější je ta okolnost, že předběžná opatření obvykle strach zvětšují, ale ta opatření, která má pacient udělat z povinnosti, se brzy stanou rutinní záležitostí a tento jejich účinek se vytratí. Přičiň se tedy, ať mu v hlavě (samozřejmé spolu s uvedomělým úmyslem konat povinnosti) stále víří neurčité představy všech možných věcí, které on v rámci svých povinností dokáže nebo nedokáže podniknout, a díky nim ať se pak cítí trochu bezpečněji. Ať zapomene na tu prostou zásadu „Musím tady zůstat a udélat to a to“ a místo ní ať myslí na imaginární prostředky k záchrane („Kdyby nastal případ A – i když moc doufám, že se nestane – mohl bych udělat B, a kdyby bylo úplně nejhůř, vždycky bych ještě mohl udélat C.“). Může být i poverčivý, ale nesmí o tom vědět. Ať má stále pocit, že kromě Nepřítele a té odvahy od Nepřítele má ještě něco jiného, k čemu se může uchýlit; v jeho původním odhodlání zcela se oddat povinnostem by se mělo objevit co nejvíce děr. Tím, že si vymyslí řadu prostředků, kterými chce zabránit „tomu nejhoršímu“, v něm probuď (na té úrovni jeho vůle, jíž si on není vědom) rozhodnutí, že k tomu nejhoršímu prostě dojít nesmí. A pak – ve chvíli skutečné hrůzy – tímto rozhodnutím zaútoč na jeho nervy a statečnost; pak možná ten osudný čin provede ještě než stačí pochopit, o co Ti jde. Vždyť nám jde právě o ten zbabělý čin; samotný strach není žádný hřích a nijak nám neprospívá, i když z něho máme radost.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob