30. KAPITOLA

Můj drahý Tasemníku,

občas si říkám, jestli si nemyslíš, že jsme Tě na Zem poslali jen pro Tvou vlastní zábavu. Z hlášení Pekelné Policie (a ne ze Tvého, které nestojí za nic) se dovídám, ze Tvůj pacient se během prvního náletu choval tak hrozně, jak jen si dokážeme představit. Měl veliký strach a považuje se za zbabělce – žádnou pýchu tedy necítí; udělal ale všechno, co bylo jeho povinností, a snad ještě něco navíc. Je to prostě katastrofa – a Tys dokázal jen to, že on se roz­zlobil na psa, který se mu připletl pod nohy, že kouřil jednu cigaretu za druhou a že se zapomněl pomodlit. Proč ted kňouráš, že jsi v těžké situaci? Pokud se necháváš svést Nepřítelovou představou „spravedlnosti“ a prosíš, abychom vzali v úvahu Tvé možnosti a úmysly, asi se budeš muset zodpovídat z hereze. A rozhodně zjistíš, že spravedlnost Pekla je naprosto věcná a že nás Zajímají jen výsledky. Buď nám přineseš potravu, nebo se tou potravou staneš Ty sám.

Jediná konstruktivní část Tvého dopisu je ta, ve které si ještě hodně slibuješ od pacientovy únavy. V tom máš sice pravdu, ale úspěch Ti stejně jen tak do klína nespadne. Únava totiž může v lidech vyvolat velikou laskavost, duševní klid a dokonce i jakési vidiny. Určitě jsí často vídal, že v nich vyvolává hněv, zlobu a netrpělivost; to ale způsobily jen jejich povahové sklony. Paradoxní je, že mírná únava vyvolává rozmrzelost častěji než úplné vyčerpání. Na tě­lesných příčinách to závisí jen částečně. Hněv nevyvolává samotná únava, ale neočekávané nároky na unaveného člověka. Když lidé něco očekávají, začnou si brzy myslet, že na to mají právo. A když cítí zklamání, my je při trošce šikovnosti můžeme dovést k přesvědčení, že jim bylo ublíženo. Nebezpečí po­korné a laskavé únavy nám hrozí, když se lidé poddají tomu, co změnit nejde, když se úplně vzdají naděje na záchranu a přestanou myslet i na nejbližší budoucnost. Pokud tedy chceš pacientovy únavy co nejlépe využít, probouzej v něm plané naděje. Měl by si vymýšlet věrohodné důvody svědčící pro to, že se nálet už nebude opakovat. Ať se utěšuje představou, jak se v noci pořádně vyspí. Zveličuj jeho únavu tím, že si bude představovat, že nálet brzy skončí; vždyť lidé si myslí, že to vypětí už déle nevydrží, obvykle právě ve chvíli, kdy to opravdu končí nebo když si oni myslí, že to končí. I zde – stejně jako u problému zbabělosti – musíš pacientovi zabránit, aby se angažoval celým srdcem. Říkat může cokoli, ale v hloubi duše se nesmí rozhodnout, že bude snášet všechno, co ho potká; smí si dát jen to předsevzetí, že bude všechno snášet „po rozumnou dobu“ – a ta „rozumná doba“ by měla být kratší, než je pravděpodobná délka jeho utrpení. Nemusí být o mnoho kratší; při útocích na trpělivost, cudnost a statečnost je nejvetší legrace, když se človek vzdá právě ve chvíli, kdy bylo vysvobození téměř na dohled (a on o tom nevěděl).

Nevím, nakolik je pravděpodobné, že se v tomto stavu vyčerpání setká se svou dívkou. Pokud se setkají, využij toho, že pod vlivem únavy mluví ženy do jisté míry více a muži méně. Tím lze důkladně a nenápadně navzájem znechutit i milence.

To, co on teď prožívá, Ti asi nedá podnět k intelektuálním útokům na jeho víru – vždyť už jsi v tom selhal tolikrát! Ale ještě můžeš zkusit zaútočit na jeho city: když poprvé uvidí části lidských těl přilepené na zdi, měl by pocítit, že „takový je svět ve skutečnosti“ a že všechno jeho náboženství byla jen fantazie. Všimni si, jak dokonale zmateně oni chápou slovo „skutečnost“. O nějakém velikém duchovním zážitku řekne jeden druhému: „Vždyť ve skutečnosti jsi jen slyšel nějakou hudbu v osvětlené budově“; tady slovo „skutečnost“ znamená prostá hmotná fakta, která jsou oddělena od ostatních prvků toho skutečného zážitku. – Ale na druhé straně dovedou říci: „O skocích do vody se takhle v pohodlí snadno mluví, ale počkej, až nahoru na věž vylezeš sám a uvidíš, jaké je to ve skutečnosti.“ Tady ta „skutečnost“ znamená pravý opak: ne hmotná fakta (která oni dobře znají, už když se spolu baví v bezpečí), ale citový vliv, kterým ta fakta zapůsobí na lidské vědomí. Slovo „skutečnost“ se dá právem použít v obou těchto případech, ale my musíme být stále připraveni zdůraznit jeho citovou hodnotu vždy v té oblasti, kde se to hodí nám. Už jsme je úspěšně naučili obecné zásadě, že ve všech zážitcích, které je mohou učinit šťastnějšími nebo lepšími, jsou „skutečná“ jen fyzická fakta – duchovní prvky jsou „subjektivní“; ve všech zážitcích, které je mohou zkazit nebo zbavit odvahy, jsou hlavní skutečností ty duchovní prvky – ignorovat je by znamenalo utíkat před skutečnos­tí. A tak při porodu jsou krev a bolest „skutečné“ a radost je jen subjektivním hlediskem; ve smrti odhalují hrůza a ošklivost, co smrt „doopravdy znamená“. Nenáviděná osoba je „skutečně“ ohavná – vždyť v nenávisti vidíš lidi takové, jací jsou doopravdy; jsi přece bez iluzí. Ale krása milované osoby je jen subjektivní závoj, který zahaluje „skutečné“ jádro touhy sexuální nebo touhy po majetkovém spojení. Války a bída jsou „skutečně“ hrozné; mír a bohatství jsou jen hmotné skutečnosti, k nimž lidé mají určitý citový vztah. Ti tvorové se často navzájem obviňují z toho, že chtějí, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, ale díky nám často dopadnou tak, že se vlk nenažere a koza nezůstane celá. Pokud budeš pacienta správně řídit, bude své city při pohledu na lidské vnitřnosti považovat za odhalení skutečnosti – a při pohledu na šťastné děti nebo hezké počasí zase za pouhou sentimentalitu.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob